Napínavý detektivní příběh ve stylu „americké drsné školy“. Chladnokrevná vražda váženého pána v pochybné čtvrti. V hlavní roli bojový pes, hlavním svědkem narkoman. Dva nesourodí detektivové, skoro žádné důkazy. Podaří se případ vyřešit? Literární prvotina undergroundového rapera Louise de Fumése vás doslova pohltí: zajímavá zápletka, nečekané rozuzlení, krátké kapitoly, nekompromisní tempo, autentické dialogy, černý humor, to vše zvýrazněno znamenitými ilustracemi Prokopa Wilhelma.

Ukázka:

1.
Hnusná noc

Byla to hnusná sychravá listopadová noc. Jedna z těch nocí, kdy člověk radši zůstává doma a sleduje okolí pouze z okna. V tento čas je i na jindy velice živých ulicích chudinské čtvrti úplně mrtvo. Zato bary a herny praskají ve švech pod náporem nejhorší verbeže, kterou sem vehnal ten neúprosnej vítr od oceánu. A přesně do tohoto času se na jedné z opuštěných ulic nejprve ozval rytmický klepot bot – klep! klep! klep! – ve velice rychlých intervalech. Posléze se zpoza rohu vyloupla silueta chodce, tohoto narušitele posvátného ticha noci.
Když se dostal přímo pod pouliční lampu, jednu z mála, která ve zdejším okolí nebyla rozbitá, bylo poznat, o koho se jedná. Byl to mladý narkoman, kterého všichni znali pouze pod jeho přezdívkou Lil, prcek. Asi třiadvacetiletý černoch, takový nešťastníček a budižkničemu, kterého jeho silný návyk na crack donutil vrhnout se vstříc téhle studené noci. Navzdory jeho naprosto nevyhovujícímu oblečení mu nebyla zima, prostě si ji nepřipouštěl. Měl svůj cíl. Před necelou půlhodinou okradl v nedalekém baru jednoho opilce o šrajtofli, a tak si to mířil ke svýmu oblíbenýmu dýlerovi Spajdrovi, co bydlí asi tak pět minut odsud. Po cestě kolem něj popojel taxík, což mu přišlo divný. Kdo normální by se sem nechával zavízt?
Tak si to štrádoval dlouhou ulicí pořád dál, když tu uslyšel zuřivý štěkot psa, přerušovaný výkřiky jakéhosi muže. Nakoukl do jedné z bočních ulic. Uviděl tam scénu jako z nějakého béčkového filmu. Strašně svalnatý černý pes se zakusoval do hrdla starého muže. Vedle nich tmavá dodávka GMC s běžícím motorem, o ni se opíral statný asi čtyřicetiletý muž, běloch, a pokuřoval si. Do tváře mu neviděl. Lil vykročil směrem k tomu místu a na chvilku se zastavil, myslel si, že má nějaké halucinace, které vyvolaly abstinenční příznaky. Ale vtom si ho všiml řidič té dodávky, odhodil cigaretu, nastoupil do vozu a sešlápnul plyn svého GMC s takovou razancí, že auto zakvílelo a bleskově se rozjelo k Lilovi. Ten už na nic nečekal a tryskovým sprintem, který ho tak zdobil na střední škole, uháněl za roh. Přelezl plot a utíkal jakýmsi temným průchodem, až objevil popelnice, a tak do jedný bezmyšlenkovitě skočil a zavřel za sebou víko.
Uvnitř popelnice byl hrozný smrad, ale Lil jej nevnímal. Celý se třásl. Byla tam tma. Jen zvenku na Lila doléhal zvuk motoru, který se posléze ztratil v dálce. Lil se celý třásl a hlavou se mu honily jen ty nejhorší myšlenky. Poté, když už se trochu uklidnil, uslyšel štěkání toho hrozivého psa a zároveň i zvonění jeho obojku, které se ozývalo z ulice. Lil měl veliký strach, že ho díky tomu psovi nalezne jeho majitel a provede mu to stejné, co tomu starému pánovi. V ten moment Lilovi tak bušilo srdce, že to muselo být slyšet i na ulici. Zdálo se, že to uslyšel i onen pes, jelikož zvonivý zvuk obojku se stále přibližoval k popelnici, když tu se z vedlejší popelnice ozvala rána doprovázená zasyčením nějaké potulné kočky. A pak už bylo slyšet jen psí štěkání doprovázené řinčením obojku, rychle se vzdalující od popelnice, ve které ležel Lil na hromadě odpadků. Stálo ho to dlouhé přemáhání, ale strach zvítězil nad touhou po cracku a on vydržel ještě zhruba dvacet minut v popelnici. Když už pak delší dobu nic neslyšel, vylezl ven. Oprášil se a vydal se na cestu ke Spajdrovi.

2.
McCorby se nenaobědval

„To zas bude určitě krásná šichta,“ postěžoval si detektiv McCorby, když v neděli asi v půl dvanáctý odjížděl z domu od oběda. Manželka mu připravila pořádnej flák hovězího. To on mohl. Už se viděl, jak se po obědě natáhne na gauč s lahví řádně vychlazenýho piva a bude se dívat na dokumenty.
„Tadle čtvrť by se měla nazývat spíš Stoka,“ ještě pokračoval v samomluvě, ale to už startoval svýho buicka, pořádnou americkou káru, jak o ní vždycky rád říkával, a ujížděl cestou k místu činu. Ňácí staří černoši našli v jednom z baráků, blok od starý fabriky, mrtvolu staršího muže a ten běloch měl prokouslý hrdlo od velkýho psa. „Fůj! Ještěže jsem neobědval. To je vážně radost, tadyhleta část města. Udělali by líp, kdyby místo toho postavili třeba stadión, jó stadión. To by bylo!“ Mezitím míjel pomyslnou hranici mezi bohatší a chudší částí města, řeku Heather.
Když byl na mostě, zazvonil mu mobil. Volal mu šéf:
„McCorby, jste tam?“
„Co si přejete, šéfe?“
„McCorby!“
„Ano?“
„Ten mrtvej, za kterým právě jedete do tý krysí stoky, je bejvalej major, takže jedna z těch trosek vodtam zabila vysloužilýho národního hrdinu. Doufám, že si dáte obzvláště záležet!“
„Jasně, šéfe. A jak se vůbec ten mrtvej jmenoval?“
„Major Daniel O´Neil, bejval to mariňák, bylo mu sedmdesát pět let.“
„To mohl klidně bejt kámoš mýho táty, taky byl mariňák. Šéfe, slibuju, že toho parchanta dostanu.“
„Fajn, McCorby, budu na vás hodně zvědavej! Hodně štěstí!“
„Budu ho potřebovat.“
„Co dělal spořádanej penzista tadyhle v těch místech, to mi nějak nehraje?!“
Z jeho přemejšlení ho vytrhla trafika. Vzpomněl si, že nemá cigára. Zastavil před trafikou a šel dovnitř. Pak se vrátil do auta. Šlápl na plyn a asi po pěti minutách dojel na místo činu. Byla to jedna boční ulička nedaleko staré továrny. V týhle čtvrti bejvala naprostá spodina: narkomani, šlapky, různí gauneři a jiní blázni. Většina obyvatel byla černošská. Zabouchl auto a vydal se směrem k pásce oddělující místo činu od okolí. Prodíral se houfem místních čumilů. Někteří si to fotili na mobil. Všiml si taky dvou nebo tří novinářů, kteří se tlačili na pásku, až je museli přítomní strážníci odhánět. Nalevo parkovala sanitka, v tuhle chvíli už zbytečná. Ovšem předpis je předpis. Šinul si to k policistům, kteří dojeli na místo jako první. Když přecházel silnici, málem ho přejeli havrani .
Hned jak došel ke strážníkům, omrknul je. Mladí pochůzkáři, kteří jako správní bažanti dostali tuhle čtvrť. Dal se s nimi do řeči a musel uznat, že místo činu zajistili předpisově, včetně důkazů. Detektivovi tím ušetřili spoustu času. Obešel si celou tuhle „scénu“. Zasekl se na stopách po pneumatikách. Pozorně si je prohlížel. Usoudil, že to muselo bejt něco většího. Najednou na něj zavolal někdo z jeho kolegů, ať se jde podívat na ty lidi, co tam majora našli. Byli v sanitce. Zdravotník McCorbymu řekl, že už jsou v pořádku. Byli jen v šoku. Detektiv usoudil, že se jedná o slušnej starší pár žijící v týhle čtvrti. Když si s nimi popovídal, uznal, že se nemejlil. Zeptal se jich, jestli nikdo s něčím nehejbal. Odpověděli, že ne, tak je nechal bejt a vrátil se do káry. Rozhodl se, že si zajede na stanici sehnat info ohledně zavražděnýho majora.