Mírně nostalgický pohled na uplynulý život od 30. let 20. stol. po nástup nového milénia z pera pětadevadesátileté debutanky (!) – s důrazem na dětský pohled a vhled ke starostem, činnostem, slavnostem, zvykům, tradicím v hanácko-slováckých Bořeticích – je koncipován jako osobitá procházka čtyřmi ročními obdobími. Ilustroval Vladimír Otáhal, fotografie z rodinného archivu autorky.

Ukázka:

V DĚDINĚ

Do roku 1936 sme bývali na starej chalupě stařečků Dufků pod kostelem. Strýc Václav, tatínkuj bratr, tenkrát eščě svobodnej, tam měli kolářskú dílnu. Byla dost veliká, okolo zdi byly ponky a v prostředku stála pila pásovka a po stěnách byly police s nářadím – pilky, sekerky, dláta, hoblíky, poříze, kladiva, vrtáky, všecko, co bylo potřeba na opracování dřeva. Dřevo bylo na dvoře, pod šopú aj na mlatě pěkně uložený a venku před dílnú byly březový sněty s bílú kůrů, vysoký, do takovýho kužela postavený. Strýc Václav, mistr kolářskej, nosili zelenů zástěru s laclem, v ruce měli metr a tužku za uchem a měřali, kreslili a dřevo řezali. Dělali hlavně selský voze, koňma a kravama tažený. Kolik práce dal takovej vůz po částech dělanej, zkusím to vyjmenovat. To byly štyry kola, růzvora, rozpona, klanice, lušniska, oje, váhy brdečka, šlajfa a fasuňk, spodnica, dvě bočnice, dvě čela, sic a na svátečním vozi býval ješče longoš. To všecko muselo byt udělaný perfektně, aby to štymovalo, jak říkali strýc. Potom všechny ty části novýho voza naložili na vůz a s krávú ho zavezli do kovárně za humna, tam byli kovářem Jan Petrásek – říkalo se k Janíkovi. Mistr kovář ho řádně okuli a teprv potom byl vůz hotovej. Na to musí byt kolář a kovář, jeden bez druhýho by vůz neudělali.