Asi každý člověk si někdy psal deník – a někdo ho píše třeba i dnes. Ale v tom případě se většinou trošičku stydí, protože takové to „můj deníčku – můj důvěrníčku“ patří k pubertě, k potřebě nějak se vyrovnávat se záludnostmi světa – a tvořit si svůj vlastní, lepší svět. Deník starého chlapa je ale přece jen už dost jiný: ovšem zranění nespravedlnostmi okolního světa a bolestná potřeba duše nějak se s nimi vyrovnávat, je i pro známého básníka a publicistu Fran-tiška Schildbergera (ročník 1952) stále motivem jeho deníkových záznamů. I když už nejde o něžné či kruté osobní city, nýbrž především o krutý a vůbec ne něžný svět politiky, společen-ských vztahů, veřejného života. Jaký tedy je svět podle Františka Schildbergera? Politický a polemický – i poetický. Často ironický (to ovšem ne vždycky). Mužský i ženský. Hlavně ná-boženský! Někdy v něm vítr duje, někdy i zarýmuje... V každém případě stojí za to zalistovat
stránkami deníku Františka Schildbergera, tentokrát za rok 2023.

Ukázka:

5. 1.
Babiš a lopatička. Už je to víc než měsíc, co jsem napsal do Skleněného kostela, že mě prezidentská volba nezajímá – a připojil jsem i pár dobře míněných slov o tom, jak prezidentská funkce není důležitá. No – nevím! Za měsíc, který od této mé glosy uplynul, jsem i já podlehl obecné předvolebně-prezidentské atmosféře. S kým mluvím, každý na to dřív či poději zavede řeč; moje představa, že téma „volba prezidenta České republiky“ budu ignorovat a ušetřený čas využiji rozumněji, je pryč...
Ono se toho také za uplynulý měsíc hodně událo: jednotliví prezidentští uchazeči byli ministerstvem a soudem připouštěni a odmítáni, dopouštěli se zajímavých výroků, vyplouvaly na ně ošklivé věci a příslušné agentury – vědomé si, že teď mají žně – a zveřejňovaly výsledky průzkumů klesajících či stoupajících šancí jednotlivý adeptů & adeptek. A ve dnech, které zbývají do samotné volby a velkých televizních debat, jistě ještě leccos úžasného uslyšíme.
Vcelku je to celé dost dramatické.
Jeden z hlavních kandidátů veřejně vyhlásil, že svoji nejvyšší kvalifikaci pro úřad, o který se uchází, vidí ve své násilnické povaze, v osobnostně zakotveném sklonu k násilí. Právě ten, kdo už jako dítě bil na pískovišti ostatní děti lopatičkou, řekl Andrej Babiš, má v dospělosti vládnout.
A nic!
Národ to více méně akceptoval. Babišovy preference neklesly, jak bych po takovém výroku očekával, ihned či rychle až úplně na nulu.
Ne. Náš národ je chlapeček, kterému se líbí, když jej někdo bije do hlavy.
Přímá volba hlavy státu jako příběh o sebepoznání národa. Tak to je.