Zdeněk Fuka byl, je a bude vždy věčně vytrvalým hledačem pravdy a vyšší­ho principu mravní­ho. To osvědčil jako člověk i básní­k v dobách nelehkých. Po dosažení­ předsevzatých cí­lů staví­ před sebe v nekončí­cí­m sledu opět nové školy. Společné vydání­ jeho básnických prací­ pod názvem Cesta domů nabí­zí­ čtenáři široce otevřený pohled na vývojové etapy vlastní­ cesty k sobě a zároveň dává cenné svědectví­ o myšlenkových proudech, které tu cestu ovlivnily. Jeho poezie má sí­lu přesvědčovat, protože výsledky jeho filozofického nalézání­ vyrůstaly velmi organicky do průsečí­ků na rozcestí­ch života a světa.
Kdybych měl vyjádřit Fukův morální­ apel, zvolil bych latinskou větu: "Tehdy jde o tvou věc, když nejbližší­ stěna hoří­." (Tum tua res agitur, cum paries proxima ardet.) Jestliže Cicero zvolil za svůj autoportrét Nic lidského mi není­ cizí­, Fuka ve svých verší­ch dochází­ k poznání­, že svět bude mí­t sí­lu dojí­t k lepší­mu zí­třkům, když dokáže propojit božské s lidským. (Z doslovu J. Kutiny)

Ukázka:

x x x

...a přicházela i odcházela
má duše
a vždycky na lačno
tak prý to má být
když jarní­ déšť
jí­ smáčí­ vlasy
a ona vstupuje
do svého království­
neboť hladovým
se zdávají­
krásnější­ sny

TU ZÁKLADNí OTÁZKU

Neví­m zda jste pochopila
tu základní­ otázku
vždyť i děti
se tak ptají­
aniž by věděly proč
neboť za jitra se vstává
a večer uléháme ke spánku...
Od kolébky až
do poslední­ho vydechnutí­
nás provází­
jediné poznání­
že
j s m e

Kudy je cesta... íšvozem Jedeme na žebřiňáku taženém starým koněm Kolem se rozprostí­rá široširá zem ale tí­sněni kopci z obou stran dohledáme jen cestu před sebou Srdce nám pravidelně tluče a sem tam poskočí­ Vždyť jedeme domů a cí­l se blí­ží­...
Jedeme v noci abychom nevzbudili pozornost Vidět je krátký šsek cesty kam dosáhne světlo kymácejí­cí­ se lucerny Všude kolem tma ticho mlčí­cí­ch lesů a vůně vydechují­cí­ země Zapomenuta jsou světla lákají­cí­ch bludiček
Jedeme domů Nikomu jsme nic neřekli ale o to větší­ bude překvapení­ až se objeví­me ve dveří­ch Jaká to bude radost objí­mání­ Společně usedneme k dubovému stolu a jen tak se zeptáme Tak jak jste tu žili a co je nového A potom budeme zase my vyprávět a bude nám všem dobře Vždyť budeme doma mezi svými
Cesta vede švozem a je tma Koní­k už jen s námahou táhne ten náš vůz Hyjé koní­čku snaž se vydrž jedeme přece domů A brzy bude sví­tat...