Pátý svazek Spisů navazuje na čtyři předchozí: Básně (Spisy I), Cestopisné prózy (Spisy II), Eseje a sloupky (Spisy III) a Paralipomena (Spisy IV). Obsahuje do předchozích Paralipomen nezařazenou publicistiku, rozčleněnou do následujících oddílů: 1) Údolím neklidu (Životopis E. A. P.), 2) Eseje, sloupky a fejetony, 3) Pozdravy a dopisy, 4) Glosy, polemiky, úvahy, 5) Ankety, 6) Reportáže, 7) Rozhovory, 8) Proč jsem z Plzně, 9) Dodatky. To vše posbírané a vybrané z novin, časopisů, sborníků i z knih, co zůstalo v předchozích svazcích stranou – zapomenuté, opomenuté, skryté. Zejména opomenutí textu o americkém básníkovi E. A. Poeovi (oddíl 1) a cestopisných reportáží by bylo bezmála trestuhodné. Kniha je doplněna jmenným rejstříkem k oběma svazkům Paralipomen. Je konečným svazkem Spisů Miroslava Holuba.

Ukázka:

Údolím neklidu
(životopis E. A. P.)

Praví se, že toto je nejtragičtější
životaběh, jaký kdy
americký spisovatel vedl.

Edgar Allan Poe se narodil v Bostonu 19. ledna 1809. V letech válečných. Dědeček, David Poe, Ir, byl ještě slušný člověk, nosil přídomek gentleman a dokonce generál, ačkoli byl jen major, zaslouživší se o zásobování Lafayetta a jiných revolučních velitelů. Tatínek, David Poe, „často ztrácel perspektivu pro pochybnou hrdost“, a to tak dokonale, že se stal hercem, nadto neúspěšným. Záhy po narození syna Edgara tatínek byl vyhozen z divadla pro opilství a ztratil se z historie. Maminka, Elisabeth Arnold Poe, byla z anglické herecké rodiny, a tudíž také herečka, natolik úspěšná a chudá, že hrála ještě dva týdny před Edgarovým narozením. Za prvé dva roky Edgarova života vystřídala Boston, New York a jiná města, aby v prosinci 1811 zemřela v Richmondu jako miláček společnosti, nicméně na tuberkulózu.
O tři děti se podělily příbuzné nebo dobročinné rodiny; Edgar se dostal přes ulici k panu Allanovi, skotskému obchodníku tabákem, moukou, čajem, kávou a likéry, a k jeho bezdětné choti. Edgar byl neformálně adoptován a pokřtěn na Edgara Allana. Nový tatínek byl na obchodníka úplný intelektuál, vypravěč, citovatel Shakespeara, obdivovatel Burnse. Jestliže Edgar Allan na Burnse značně zanevřel, dá se to vysvětlit přirozeným vývojem vztahu syna k otci.
Edgarovo Allanovo dětství se označuje jednat za šťastné, jednak za nešťastné. Patřil k dobře oblečeným dětem v dobrých školách, v dobrých bytech, mezi kamarády a domácími zvířátky. Přitom však Allanovy obchody nešly nejlépe a při přechodu na mírovou ekonomiku, v roce 1815, se pan Allan rozhodl založit pobočku v Anglii a tak celá rodina – prodavši otroka Scipia za 600 dolarů a pronajavši ostatní otroky po 50 dolarech za rok – strávila měsíc červen na moři.
Edgar se procházel s tatínkem po palubě a soudím, že viděl Maelström a Město v moři.
Allanovi se usadili v Londýně, kde Edgar Allan také navštěvoval další školu, aby po dvou letech povýšil do pokročilé, klasické a gotické atmosféry školy v Stoke Newington, na jejíž silné ovzduší upomíná povídka William Wilson. Edgar Allan byl údajně velmi dobrý a rychlý žák. Byl před ostatními ve znalosti literatury a historie, byl dobrý v latině a jeho znalost francouzštiny mu umožnila zanechat tohoto předmětu po dvou letech. Byl nadto tělesně zdatný, nejlepší plavec, držitel rekordu ve skoku dalekém (dvacet jedna stop a šest palců, přepočtěte si to). Na druhé straně měl posmívanou americkou výslovnost, patřil k této zemi „kriminálníků, zrádců, ateistů“, byl dáván spolužákům – lajdákům - za vzor, a tudíž byl mimo… A při fotbale mu někdo šlápl botou s hřebíky na ruku, Američanovi. Starý Allan mu platil zvláštní byt a dával mu dost peněz a tak i v očích vychovatelů se školákův profil trochu kalil.

Život je tak hrozný, že se dá snášet jen tím, jak se mu vyhýbáme. A to se dá životem v Umění.
GUSTAVE FLAUBERT

Přitom se Allanovo podnikání jen taktak drželo nad vodou, paní byla nemocná a mimo Londýn, a tak v roce 1820 jsou Allanovi, když se zachránilo nejnutnější pro podnik v Richmondu, opět na moři, opačným směrem.
Zpátky v Richmondu pan Allan pokračoval v obchodních úpadcích a Edgar ve školních úspěších. Kamarádi ho obdivovali pro jeho zcestovalost; jen nuzné obydlí mu vadilo, aby se stal úplným středem žactva z lepších rodin richmondských. Pěstoval sport a Byrona; už mezi rok 1821 a 1822 měl pan Allan příležitost obrátit list, na němž psal své rmutné obchodní kalkulace, a nalézt tam „Poezie Edgara A. Poea“, a nalézt pak svazek Edgarových veršů.
Edgar našel ještě jednu novou matku v krásné a aristokratické matce spolužáka, která se stala jeho Helenou a předobrazem jeho ženských postav, které zůstávají krásné, protože umírají mlády. Paní Stannardová zemřela na mozkový nádor v roce 1824. To jaro strávil Edgar na hřbitově.
Ale v létě byl již poručíkem mladistvých místních ostrostřelců a vítal generála Lafayetta, a když napřesrok finanční starosti Allanovy byly zažehnány tučným dědictvím a elegantní Edgar se zasnoubil se svou platonickou láskou Sarah Elmírou Roysterovou, byl to nejlepší rok jeho života.
Ačkoliv pan Allan nebyl nadšen Edgarovými společenskými úspěchy a zájmy, poslal Edgara v roce 1826 do školy starých a moderních jazyků na University of Virginia, staré právě dva roky. Finančně ovšem Edgar nebyl tentokrát vybaven nikterak vhodně. Tak se mu podařilo zadlužit se už při zápise a studia na škole, kde většina žáků měla s sebou koně, psy, osobní otroky, hrací karty a stovky dolarů, jeho finanční situaci nijak nezlepšila. Ačkoli Edgar nevynikal ani v soubojích, ani v pití, ani v hraní karet, a ačkoliv při zkouškách se umístil na prvním a druhém místě, stačilo jeho vysokoškolské studium na dva tisíce dluhu, na definitivní roztržku s panem Allanem, a tak na vánoce 1826 je ztroskotaný student zpět v Richmondu, aby odtud utekl na jaře do Bostonu, kde dokázal zařídit publikaci svých prvních veršů Tamerlane and other Poems. Ty jiné byly zejména Sen ve snu, Duchové mrtvých, Jezero. Kniha nevydělala ani cent. Dnes se za výtisk platí 15000$. V květnu 1827 hlad dohnal Edgara k tomu, aby se stal rekrutem u baterie H u Prvního dělostřeleckého v Bostonu.
Tamerlan zapadl bez recenze a voják Poe zmizel beze jména, neboť se na vojně dal zapsat pod jménem Edgar A. Perry. Nebyl špatný voják. Byl povýšen, a když jeho baterie byla přeložena do Jižní Karolíny, měl dost času, aby se věnoval poezii (sonet Vědě pochází z tohoto období), studiu současné literatury, z níž Lalla Rookh Tomáše Moora ovlivnila jeho dlouhou a výpravnou báseň Al Aaraaf, a dokonce přičichl k přírodopisu, neboť na ostrově hned u Fort Moultrie našel přírodovědce Edmonda Ravenela a jeho prostřednictvím entomologii a nauku o měkkýších.
Úmrtí paní Allanové na začátku roku 1829 pomohlo znovu objevit Edgara jako nevlastního syna virginského džentlmena a vedlo k dočasnému smíření Edgara se starým Allanem. Edgar byl s pochvalným uznáním propuštěn z armády.
Allanova přímluva mu měla pomoci do vojenské akademie ve West Pointu. V této dávné době byly sny romantických básníků ještě slučitelny s vojenskými akademiemi… Než pan Allan nebyl ve svém listu ministerstvu války přímluvcem příliš horlivým. Poeova žádost proto vzala velmi pozvolný úřední běh a básník, nevalně vítán ve svém domově v Richmondu, kde pan Allan měl jiné zájmy v podobě jisté paní Willisové, opuštěn láskou (Elmíra Roysterová byla rodiči vyvdána za lepší partii) a místy jinošského slunce, vandroval v březnu 1829 pro změnu do Baltimoru. Provázen trvalým písemným hamoněním s panem Allanem o peníze.
V Baltimoru Poe hledal – nikdy dosud nenalezený – pravý domov u zbytků rodiny Poeovy, které se skládaly z nuzného domku, ochrnuté babičky s malou penzí, Edgarovy tety, jejích dvou dětí a Edgarova bratra Henryho; ten se zabýval poněkud pitím a poněkud literaturou v tom smyslu, že uveřejňoval Edgarovy básně pod svým jménem.
Edgar se staral o tři věci. Aby dostal z pana Allana další drobné příspěvky, aby se dostal rychle do West Pointu a aby uveřejni své nové i staré básně, mezi nimi zcela přepracovaného Tamerlana, Romanci a Zemi víl. Vůči Allanovi i vůči redaktorům projevil již teď ne zcela sympatický sklon k měnění skutečnosti ve svůj prospěch a k vyslovování příkrých soudů za zády potrefeného. Protože byl nadto básník, vždycky se mu to hrubě vymstilo. Nicméně nová kniha, teď už pod jménem E. A. Poea, vyšla v nakladatelství Hatch a Dunning v prosinci 1829. Knize se dostalo dvou recenzí. Básníkův bratranec pak – ač jinak ducha hrubě nevěšteckého – napsal v té době své snoubence: „…Neil uveřejnil Edgara jako básníka velkého génia atd. – Naše jméno bude jednou slavné.“
Že básníci (užíváme tohoto slova v jeho nejširším významu zahrnujícím všechny umělce) jsou popudlivé plemeno, je dobře známo; ale proč, to se podle mého zdání obvykle nechápe. Umělec je umělcem jedině dík svému nevšednímu smyslu pro krásu – smyslu, který mu přináší opojné rozkoše, ale zároveň v sobě obsahuje, zahrnuje právě tak nevšední smysl pro jakoukoli neforemnost a nepoměrnost. Proto také každá křivda, nespravedlnost vůči básníkovi, pokud to je skutečně básník, jej pobouří do té míry, že se to obyčejnému rozumu jeví naprosto nepoměrné se spáchanou nespravedlností. Básníci nevidí niky nespravedlnost tam, kde neexistuje, často ji však vidí tam, kde ji nebásnický pohled vůbec nepostřehne. A tak ta proslulá básnická popudlivost nemá nic společného s temperamentem v běžném slova smyslu, nýbrž s neobyčejnou bystrozrakostí, pokud jde o faleš a nespravedlnost. Tato bystrozrakost není nic jiného než důsledek ostrého vnímání pravdy, spravedlnosti, souměrnosti, slovem krásy. Jedno je však zcela jasné, totiž že člověk, který není (podle běžného soudu) irritabilis, není naprosto básník.
E. A. POE: Z PADESÁTKY NÁPADŮ
Edgar pak dokonce byl pozván zpět do Richmondu, kde na pět měsíců zcela unikl literární historii. Sám (se smyslem pro legraci) udával později, že byl v Evropě, až v Rusku, s plánem vzíti účast na řecké revoluci, překaženým – pochopitelně, nedostatkem peněz. V půli roku 1830 je však najisto zpět v Richmondu a v kondici: píše básně, značící vzestup jeho tvůrčích schopností, mj. báseň Heleně, dlouho od smrti paní Stanardové nošenou pod srdcem, Lenoru, Město v moři, Údolí neklidu. V červnu pak se plaví básník do West Pointu a stává se kadetem. S podivuhodnou lehkostí překonává dokonale proorganizované lidství důstojnického tréninku, stačí i číst a psát a skrývat pod postelí flašku kořalky: zcela utajená naděje, že bude po Allanovi dědit a že se stane bohatým důstojníkem (chudý důstojník je v té době contradictio in adjecto), se hroutí novou svatbou starého Allana s mladou dámou z New Yorku. Nadto se Allan dovídá o neuctivých poznámkách v listech mladého pána; zapisuje si: „Myslím, že ten hoch nemá jediné ctnosti.“ Zuří. Neodpovídá, jako už tolikrát, na smířlivé a prosebné listy. A Edgar se stejnou zoufalou snahou, s jakou usiloval o West Point, prosí o vysvobození z tohoto místa.