Román Sobělživci ústy svých hlavních hrdinek zprvu odkrývá nitra někdejších spolužaček a velkých kamarádek v období, kdy většina mladých lidí staví kamarádství a přátelství nade vše. Tak je tomu i u všestranně nadané Zuzany, která se naivně snaží o naplnění oné až dětsky romantické vize, kdy se svojí odvěkou kamarádkou Lenkou budou jedno tělo i jedna duše. Ovšem zatímco pokorná a naivní Zuzana neustále hledá kvalitní vztahy, pragmatická Lenka naopak veškeré vztahy využívá, až zneužívá. V cyklicky střídaném vyprávění nahlédneme na léta dospívání obou hrdinek jak s rodiči a jejich leckdy nepochopitelnými nároky, tak v různorodém společenství kamarádů a přátel, s prvními láskami. Zároveň se skrz jejich osudy vrátíme na přelom osmdesátých a devadesátých let minulého století se vším, co bylo pro tuto dobu příznačné – především ohromné, až nekritické nadšení z nově nabyté svobody s vizí nekonečných možností. Vystřízlivění, ba až jakási kocovina, bylo zákonité. Cesty Zuzany a Lenky se v ten čas rozejdou, aby se znovu potkaly za velice zvláštních okolností; zde příběh vrcholí malou detektivní zápletkou, dokreslující charaktery většiny postav celého příběhu.

Ukázka:

8) Do prčic!
„Budu ti psát pravidelně,“ řekl mi Jirka někdy na podzim, těsně než odletěl. Jenomže za celých těch šest měsíců jsem nedostala ani dopis, ale ani pitomý pohled! Natož pak datum naší eventuální schůzky. Ovšem nic moc tragédie, já na něho stejně mohla čekat leda tak v přístavu v Holešovicích pod Libeňským mostem. Lenka mi totiž zas jednou pomohla. A vlastně jo.
Slíbila mi obstarat bez nervů a hodin čekání v různých frontách a tlačenicích výjezdní doložku a vízum do Jugoslávie, a vykašlala se na mě. Se vším všudy. Měsíc se všelijak vymlouvala a bývala by to vydržela snad až do léta, kdybych celou tu akci nezavrhla sama. Protože já utéct nikam nechtěla! Nejspíš díky tomu, že jsem nad tím přemýšlela chvíli sama, bez Jirky. Který, jak se nakonec ukázalo, vlastně také nic takového nechtěl, tehdy jsme si patrně chtěli pomoct nějakým gestem, asi. No a že se mi vůbec neozval, snažila jsem se na něho dokonce tak trochu zapomenout.
Když pak koncem července přijel (z ničeho nic, ani o příletu mi nedal vědět; prostě mi jednoho dne jen zazvonil u dveří), řekl už obligátně:
„Okamžitě začni stárnout.“
(Byl tam vykřičník, nebo nebyl?)
„To bych ti nemohla udělat, Jiříku.“
„Měla bys.“
(Už vím: nebyl tam žádný vykřičník… ale ani žádná nadsázka.)
„Tak to tuplem ne!“
„Hm… to k tomu.“
To ale už bylo na mašli!
Znáte tu průpovídku o lokomotivě a uhláku? Š šššššš, š šššš… No jako že jeden je lokotka, druhý uhlák; jeden táhne, druhý se veze. Ne vlastně: jeden táhne, druhý je vezen! Co mi to ale sakra furt podsouval, co já tady byla za lokomotivu?! Jestli někdy a někde, tak jako každý někdy a někde! A když už jó chci být lokomotivou, tak pro to něco udělám! Třeba že svojí holce aspoň jednou za půl roku napíšu, když už tedy.
„Žé, nakoupil jsem v Dejvicích…“
Tak tomu se smáli už jen kluci, a kdoví jestli. Třeba to ale byla moje chyba, možná jsem se tomu měla smát hlavně já; nakonec on měl dovolenou (furt jen dovolenou…), peníze (na kterých nijak neseděl, to zas ne), holku (prý skvělou… až moc ale, dodával nenapravitelně) a kluky. Třeba se fakt jen bavil. Přesto jsem měla chuť to zabalit definitivně.
---
Já ale naštěstí už nějaký čas žila trochu víc pro sebe a neutíkala ani k Lence, ani k Michalovi, a ani na Jirku jsem už nečekala tak roztouženě jako kdysi. A pro ještě větší pocit klidu, nebo snad i svobody, nevím přesně, jsem na konci zimního semestru odešla z celé slavné Akademie výtvarného umění a přestoupila na filosofii, na dějiny literatury. Tam jsem byla zas po delší době spokojená: dvanáct lidí v ročníku, nic moc komunikace, ani té vynucované, ale ani té spontánní. Já totiž nedokázala zdvořile přikyvovat těm, o něž jsem vůbec nestála; ne, ani trochu jsem nechtěla být vděčná za pro stejnou věc zapálené kolegy kumštýře, rádoby bohémy… kteří ale ani náhodou nedokázali pochopit (jestli tedy spíš nechtěli!) například to, že jsem si troufla nevidět (!) třeba takové Panelstory! („Vod Chytilový přece… tys to fakt eště neviděla?!!!“) Prostě studium na filosofii mi připadalo anonymnější, a já tak měla pocit, že mohu žít mnohem víc po svém a bez zbytečného zpovídání se. Ono se to totiž všechno docela pěkně rozeběhlo.