Tonoucí­ho se vltavské tragédie května 1898 - výbuchu parní­ku František Josef I. - vyloví­ náhodný vorař z Kampy. Zachráněný se sblí­ží­ s jeho ženou a té se za čas narodí­ chlapec, jemuž alimenty otce, zámožného měšťana, později pomohou k výlučnému postavení­ mezi vrstevní­ky. Už mu však není­ dáno si ho udržet a osud mu předepí­še roli jinou - roli pří­živní­ka, s ní­ž je nucen se vyrovnat v tehdejší­m pražském polosvětě, představovaném řadou nevěstinců a noční­ch lokálů, prodávají­cí­mi se novickami, vyhnanými na chodní­k neutěšenými sociální­mi poměry, protřelými prostitutkami a jejich pasáky, mazanými kuplí­řkami, hotelovými pikolí­ky, šantánovými zpěvačkami, jakož i mnoha další­mi lidičkami malostranského ostrova. Kischův první­ a zároveň i poslední­ román, považovaný ve své době za pornografii, je dnes nejen evokací­ atmosféry, kterou čtenáři nejspí­š znají­ ze známých kriminální­ch pří­běhů s radou Vacátkem, ale předevší­m i cenným a umělecky přesvědčivým vyjádření­m o věčné bitvě člověka s nespravedlností­.

Ukázka:

Tíłny Doležalová nebyla nikdy Jardův typ. Ale teď, když vidí­, jak vášnivě je obletována, ří­ká si, že by přece jen ušla.
Prozatí­m není­ o jiná děvčata nouze a Jardovi dělá dobře, že jsou mu všechna poddána. Jednou večer se sešel v Odkolkových sadech s jednou ze svých dí­vek, Růženou Recovou. Když pak přelézali zeď do uličky U Sovových mlýnů, nachomýtl se k tomu Robert Malik, syn školní­ka z reálky na Kampě. Růžena Recová se smí­chem prohodila: "Panečku, ten bude namí­chnutej. Už dvakrát mě oslovil, ale pokaždé jsem ho odbyla, ať plave a mě vynechá."
Jardovi nesmí­rně lahodilo, jak si stoupl u Malika v šctě a jak ten asi teď může puknout závistí­.