Známá americká umělkyně, v letech 1961–1964 první přítelkyně Boba Dylana, mající silný vliv na jeho hudbu během tohoto období, popisuje ve své knize nelehké dětství v 50. letech minulého století, čas strávený s Dylanem a dalšími osobnostmi folkové hudby v bohémské čtvrti Greenwich Village, jakož i zrod klubové scény, Dylanův umělecký kvas té doby, peripetie vzniku mnohých jeho světově známých písní, vzniku a natáčení alba proslaveného mimo jiné fotografií začínajícího písničkáře a jeho tehdejší dívky. Kniha je základním příspěvkem k poznání základů dějin amerického folkového hnutí, u jehož vzniku figurují vedle nejslavnějšího Dylana i Dave Van Ronk, Joan Baezová, Ian a Sylvia Tysonovi a další. Je doplněna jmenným a názvovým rejstříkem, jakož i bohatou fotografickou přílohou.

Ukázka:


Během vrcholu éry boje za občanská práva napsal Bob – kromě jiných – písně The Lonesome Death of Hattie Carroll (Osamělá smrt Hattie Carrollové), The Death of Emmett Till (Smrt Emmetta Tilla), The Ballad of Medgar Evers (Balada o Medgaru Eversovi) a samozřejmě Blowing in the Wind (Jen vítr to ví). Ta se stala jakousi hymnou. Tyto písně nejsou jen zveršované novinové články; vypovídají o stavu a podmínkách společnosti. A proto jsou tak nadčasové.
Boba Dylana jsem potkala jednoho horkého dne na konci července 1961 na sérii folkových festivalů v Riverside Church v horním Manhattanu, na celodenním festivalu uspořádaném k zahájení vysílání rozhlasové stanice zasvěcené folkové muzice. Pozvali sem většinu hudebníků z klubů ve Village, aby si tu zahráli, nebo se alespoň přijeli podívat. Byla to velká akce. Dave Van Ronk, Greenbriar Boys, Tom Paxton, Cynthia Goodingová a Bob Dylan byli jen zlomkem z plejády účinkujících. Pete měl auto, a tak nás tam odvezl. Toho dne vystupoval i Ramblin‘ Jack Elliot. Jack byl skutečně legendární trubadúr, jeden z prvních, kteří šli ve šlépějích Woodyho Guthrieho ještě předtím, než se objevil Bob Dylan. Dokonce mu říkali „syn Woodyho Guthrieho“, protože s ním nějakou dobu cestoval a dokonale napodoboval jeho styl. A protože s Bobem měli dobrý vztah, někteří začali Boba nazývat „Jackův syn“.
Jack byl navíc skvělý vypravěč. Byl tehdy ve výtečné formě a poctil nás příběhy z toulek po Spojených státech a Evropě. Moc jsme toho na sobě neměli, protože toho dne bylo velmi teplo. Já měla na sobě prosté šaty s rozparkem ke stehnům, které jsem si nedávno ušila. Jack se díval kolem a poznamenal, že by se po smrti chtěl stát chodníkem. „Raději aby po mně ženy šlapaly takto než způsobem, jak to dělají v mém životě teď,“ řekl.
Kdykoliv jsem se rozhlédla, Bobby byl někde poblíž. Říkala jsem si, že vypadá jako ze starých časů a že je to okouzlující. Jeho rifle byly zmačkané stejně jako jeho triko, a i přes teplé počasí měl na sobě černý manšestrový klobouk, který z hlavy nesundával. Vzpomněla jsem si díky němu na Harpa Marxe, veselého a přátelského, ze kterého vyzařovala síla, kterou nešlo brát na lehkou váhu.
Ačkoliv jsem viděla Boba hrát v Gerde’s spolu s Markem Spoelstrou, zaujal mě víc jako doprovodný muzikant na foukací harmoniku. Neušel mé pozornosti, ale nijak zvlášť jsem o tom nepřemýšlela.