Desítka severských příběhů z kopců, hor, řek a ledovců Skandinávie, Islandu, Grónska, Špicberk, Aljašky a Ruska. Někdy s rukama svírajícíma cepín, jindy pádlo nebo také řídítka bicyklu. Příběhy končí vesměs překvapivě nebo alespoň nečekaně. Zážitky jsou podány lehkou humornou formou, při které vám nebude zima, ani nebudete trpět strachem z výšek, vírů, vzdáleností a vln. Snad jen s výjimkou jediného jižního příběhu, příběhu z Chorvatska, naší nejoblíbenější dovolenkové země, kde se podle mínění dobrodruhů něčeho pořádného, kromě ležení na pláži, sotva dočkáte.

Ukázka:

NEJ NEJ Z ISLANDU

Islanďané používají slovo, které u nás nemáme. Heimskur je někdo jako blbec, který nikdy neopustil domov. Cimbura k tomu připomněl Shakespearovu moudrost: „Raději spatřit kraje světů cizích, než doma v potupné lenivosti čas utloukat prázdnou nečinností.“ Podobných antizápecnických prohlášení je všude plno, i když jejich autoři i protagonisté stejně moc dobře vědí, že doma je nejlíp.
Lidé ale přesto pořád kamsi jezdí z nejrůznějších příčin. Aby před sousedy nevypadali jako pitomci, obvykle říkají, že chtějí poznat nové země. V případě cesty na Island se tomu dá jakž takž věřit, protože na pláži tam skoro nikdo zbytečně neleží a návštěvníci se skutečně povětšinou plahočí za poznáním. Vynechejme ale pro jistotu lidi čímkoliv posedlé, třeba měřením množství planktonu u Dyrholey, zkoumáním rytmu islandských veršů anebo pátráním po dvorci, kde se odehrála sága o Gíslim.
Je zajímavé, že podstatná část návštěvníků ostrova se bojí zimy a sopek natolik, že na Island zaletí pro jistotu jen na pár dní. Stihnou pak jen málo z toho, co jim ostrov nabidne. Uvidí jen pár muzeí, vodopádů, papuchalků., fumarolů, lávových polí a všelijakých podivných čmoudíků.
Zařadili jsme se svou jednoduchostí bez problémů. Chtěli jsme totiž vidět hory, ledovce a řeky. Pokud se nám připlete do cesty nějaký domorodec, losos, nebo drnová střecha, bude to jen dobře. Cimbura mínil navštívit továrnu na zpracování velryb v Hvalfjordu, Mluvčí toužila spatřit tehdejší islandskou prezidentku a Sápal se podle očekávání hrnul na nejvyšší kopec, na největší ledovec a na nejtěžší řeku. Nikoho to nepřekvapilo, stejně jako nikoho nepřekvapilo jeho zdůvodnění. Největší kopec musí být nejzajímavější, protože výstup bude v sobě obsahovat všechno, co nám může nabídnout kopec menší. A samozřejmě něco navíc, co ten menší nemá. Stejnou úvahu uplatňoval i pro ledovec a řeku.