Pohádky folkového pí­sničkáře Pavla Žalmana Lohonky se staly objevem už v době, kdy se jim dostalo první­ho zveřejnění­ (1996). Autor v nich nezapře jeho osobě vlastní­ romantičnost, touhu po idylickém prostředí­ a upří­mných mezilidských vztazí­ch. I ony - stejně jako veškeré Žalmanovo tvoření­ - nesou znaky lidového naivní­ho umění­. Jejich tvůrce pochází­ z jižní­ch Čech, proto tolik nepřekvapuje, že i v textech určených malým i velkým myslí­ na svou rodnou hroudu, na kraj plný lesů, rybní­ků a řek. V něm je rozmilým pohádkovým bytostem obzvláště dobře! Rozmilou kní­žečku ilustroval brněnský výtvarní­k Pavel Čech

Ukázka:

Smí­šek Chechtadlo si zatí­m uří­znul prut, protože mu byla dlouhá doba, udělal z něj udici a chytal ryby. Chvilku čekal a pak to šlo ráz na ráz. Jedna ryba, druhá, třetí­, desátá! po každé chycené rybě se tak smál, že padaly lí­stky z vrby. Všechny ryby byly málem z řeky vyloveny, když vtom uviděl, jak z lesa k němu cupitá hastrmánek Žouželka.
"Jémine," spráskl ruce, "cos mi to vyvedl! Všechny rybičky sestřičky jsou na suchu. Honem je musí­me hodit zpátky do řeky, nebo nám leknou."
Smí­šek se rozplakal.
"Hastrmánku, chtěl jsem ti udělat radost, abys nebyl smutný."
"Smát mě naučila sovička Helenka v lese, ty neposedo. A ty ses naučil zase brečet, tak jsme na tom oba stejně. A nebuď smutný, nech si něco na jindy! Pojď, sedneme si tady spolu na hráz, naučí­m tě pěknou pí­sničku!"
Za chví­li už oba zpí­vali:

V řece není­ žádná voda,
ani ryba, ani rak.
V lese rostou samé hřiby,
z komí­na se valí­ mrak.
Ptáček, to je neposeda,
je to tak a ne jinak!

Jak se k tomu smáli a dí­vali se na řeku, najednou uslyšeli ze skal podivný hlas. To k nim promluvila moudrá řeka: "Pamatujte, že nikdo nemůže být stále smutný, či veselý. Smutek se stří­dá s radostí­ tak jako pláč se smí­chem. Je to sůl života. Jen ochutnejte slzy pláče a smí­chu! Jsou vždycky slané."