Titul navazuje na knihu Afrikou na dohled (1997), ve které autor putoval severní Afrikou ve stopách legendární cestovatelské dvojice, citoval z jejich díla, nacházel místa ke srovnávacím fotografiím. Nyní se s ním dostáváme ve stopách H+Z do Indie, tentokráte cestujícího i ve společnosti kluků z Poláčkova románu Bylo nás pět. I zde autor nezřídka cituje z knih různých dalších autorů, kteří byli a psali o Indii, i zde psané slovo doprovází autorovy fotografie, tentokráte výhradně černobílé. Svazek je v pouzdře, v němž je vedle titulu přibalen i její předchůdkyně: Afrika na dohled. Po stopách Hanzelky a Zikmunda.

Ukázka:

DELI, DEHLI, DELHI I DILLÍ

Kdyby člověk v životě stokrát přecházel ze země do země, bude mít chvíle v pásmu nikoho vždycky vůni napjatého očekávání, vždycky bude cesta… vystlána otazníky, plány a přáními.
Tím pásmem se v dnešním světě, v němž se létá už pomalu i na záchod, stala chodba od dveří letadla do příletové haly. Tudy vede jedna ze tří možných cest do druhé nejlidnatější země na světě: dvou „praktických“, po vodě nebo vzduchem, a jedné „nepraktické“, po souši. Právě na ní se, než člověk dorazí k úředně celnímu vpouštěči, v hlavách přilétnuvších odehrávají všechna ta bezmála milostná rozechvění, jak to tu vypadá, co se změnilo, co naopak nezměnilo, co ještě překvapí, ducha zaskočí a co už ne, a je-li tu přítomno tajemství, byť jeden každý tudy kráčející má svůj důvod, proč tu náhle je. Ale mám tu jedno varování…
Rozhodně nejezděte do Indie hledat svět ticha.
Ten tam totiž není. Končí v letadle. Ještě než ono dosedne na mezinárodní letiště toho pořádného kusu Asie, zahraje si na galerii. Z okének stroje se dají pozorovat sugestivní obrazy. Já viděl cosi jako Žlutý ostrov, olej na plátně Jacksona Pollocka, tu spleť žlutých skvrnek vystupujících z černé. Čím méně jsme byli nad zemí, tím více se zrychlovala jejich přeměna v doupata, chatrče, přístřešky, slamy – předměstí, na které si oko Evropana jaksi ne a ne zvyknout. Deli, jak ten mumraj dole nazývají někteří Indové, či Dehli, jak ho vyslovují jiní natruc anglickému Delhi, anebo podle našich orientalistů Dillí, „kteréžto výslovnosti nerozumí v Indii ani Hindustánci, ani Bihárci, ani Bengálci, ani Paňdžábci, ani Kannadci, ani Urijci, ani Telugové, ani Nepálci, ani Tamilové, ani Rádžasthánci, ani Asámci, ani básníci“,1 je ve čtyři ráno ještě v tak hlubokém spánku, že snad i stojí a neteče voda v Jamuně, řece, co ho tak přeřízla napříč. Čtyři názvy o jednom pocitu, čtyři města v jednom. Anebo patnáct, dvacet, třicet? Už dávno totiž nemá 1 400 000 obyvatel ve Starém a Novém Městě, jak tomu bylo někdy zkraje roku 1960, ale podle všech možných varovných tabulek ze všech možných knih desetinásobně víc. Skutečně. Jen nepatrné ponětí člověku setrvává v hlavě o zemi, když poprvé udělá krok na její půdě.
Poslyšte, z Indie mají lidi strach… Bojí se jejího stáří a bezpočtu tváří. A velikosti. To není zem, to je světadíl. Třetina Evropy.
Bhárat ganarádžja, jak si říká hindsky, vůbec nezmírnila hrozivý populační trend, a tak se tu návštěvník může vnořit do moře čítajícího přes miliardu lidí. Než ho však do něj vpustí, poprvé mu zatrne. To od pohledu na interiér haly, oprýskaného hangáru, uvnitř nevzhledného, ve všech rozích ušpiněného, nemytého a nečesaného, každým coulem připomínajícího spíše rozestavěné staveniště než poctu Indiře Gándhíové, dvojnásobné ministerské předsedkyni, po níž ji pojmenovali. Netuší, že je to jen slabý odvárek čaje, který ho čeká venku, pod nebeskou oblohou, ne tady pod nerovným stropem, z něhož místy trčí dráty, jako kdyby elektrikář si odběhl na svačinu.