Tonoucího z vltavské tragédie května 1898 – výbuchu parníku František Josef I. – vyloví náhodný vorař z Kampy. Zachráněný se sblíží s vorařovou ženou, které se za čas narodí chlapec, jemuž alimenty otce, zámožného měšťana, později pomohou k výlučnému postavení mezi vrstevníky. Už mu však není dáno si ho udržet a osud mu předepíše roli jinou – roli příživníka, s níž je nucen se vyrovnat.

Ukázka:

První kapitola
Najednou zčistajasna, docela neočekávaně, se roztrhl tlakoměr.
Ještě než si to topiči uvědomili a strnuli hrůzou, praskl kotel a celé město vyděsila strašlivá rána.
Ve chvíli výbuchu se opíral Engelbert Naak o dřevěnou budku na palubě parníku, kde byla pokladna, říkal právě panu Karlu Dušnicovi cosi nepodstatného a pronesl dvě slova: ,,kapela hrát“.
Vtom však už nastala chvíle nejšílenějšího děsu. Jednoho chlapce, na jehož rameni se houpala torna na květinky, to vymrštilo přímo až k balkónu v prvním poschodí domu na nábřeží, odkud dopadlo na chodník jeho mrtvé tělo; přes znetvořený trup se mu vinula zelená šňůra s tornou. Do vozovky na nábřeží dopadla hlava mladého muže, jak se později zjistilo, byl to Matěj Blecha. Na kousíčky to roztrhalo Marcela Bleyera, který asi stál těsně u vadného kotle. Většinu výletníků smetl výbuch do řeky. Mezi nimi byl Robert Dirnböck, jehož mrtvolu našli zanedlouho pod troskami zničeného parníku Caput regni, a Engelbert Naak, jehož mrtvolu vylovili u Mělníka až za devět dní po výbuchu parníku. Další výletníky sežehly šedé a rudé plameny žhavé páry a ohně, které se plazily po prknech ztroskotaného parníku. Mnoho lidí to odneslo polámanými žebry a zlomeninami, když se pokoušeli jako smyslu zbavení prodrat se po uzounkém schodišti od přístaviště u Vltavy nahoru na nábřeží, zatímco se kolem nich houlila dusivá, hustá mračna kouře. Bylo slyšet nářek, volání o pomoc, sténání, šílený křik. Jiné zase – mezi nimi byl Bedřich Fric, který za týden podlehl v mukách a v deliriu strašlivým zraněním – zasáhly černé kusy roztrženého lodního komínu, které nejprve vyrazily do výše nábřeží jakoby z jícnu sopky, zavířily nahoře jako útržky papíru a pak se ničivě snášely v dešti jisker na trosky parníku, na můstek a na přístaviště a do vln Vltavy, na pasažéry a zaměstnance paroplavební společnosti, zahalené hustým dýmem, a způsobily jim těžká zranění na hlavách a tržné rány po celé délce tváří.
Mezi těmi, kdo se zachránili, byl Karel Dušnic. Také jeho vymrštil výbuch daleko od parníku, dopadl až doprostřed řeky. Když se vynořil nad hladinu, zahlédl vedle na vlnách rozbitý stůl z trosek parní lodi. Aniž uvažoval, chytl se ho a nepustil se ho téměř celou půlhodinu. V těchto osmadvaceti minutách si vůbec nemohl vybavit, co se vlastně stalo, v uších mu zněla poslední slova Engelberta Naaka ,,kapela hrát“, která pro jakýsi hřmot nemohl dokončit, opakoval si „kapela hrát, kapela hrát“ a před očima měl na hladině modravě šedivý těžký mrak. Úplně apaticky svíral desku stolu s půlkou přeražené nohy na jednom konci. Vůbec nepomyslil na to, aby volal o pomoc. Bylo by to stejně marné, poněvadž proud ho unášel středem řeky, daleko od břehu, takže jeho volání o pomoc by zaniklo v řevu, sténání, naříkání a hlučení a ztěžka by ho také někdo zahlédl v tom chaosu mezi plovoucími mrtvolami, prkny, lavicemi, utrženými částmi těla, cucky oděvů, papíry a klobouky. Neuvažoval však ani o tom, zda má či nemá smysl dovolávat se pomoci, nýbrž držel se křečovitě okraje desky a přemítal, jak asi měla končit věta, kterou už Engelbert Naak nedopověděl.
A právě to bylo Dušnicovou záchranou, že ho proud zanesl doprostřed Vltavy. Tam ho totiž nejdříve zahlédl vorař Jan Chrapot, který vesloval s loďkou k místu neštěstí od svého domku na Kampě z levého protějšího břehu. Chytil Karla pod paží a snažil se ho dostat do člunu. Bezúspěšně, neboť Karel Dušnic byl víc mrtvý než živý a nijak se nesnažil pomoci svému zachránci. Ani na chvíli se nepustil desky stolu. Chrapotovi nezbylo než stáhnout vesla, pak se vyklonil z loďky, popadl bezvládného, který konečně pustil desku stolu, kolem boků a vtáhl ho – jen taktak, že se kocábka nepřevrhla – dovnitř loďky. Tam Karel Dušnic omdlel. Chrapot zabral vesly a co nejrychleji se vracel na Kampu.