Obsáhlý román Petry Moravcové nabízí pohled do krajiny dávno zapomenuté, do míst, která už dnes neexistují. Připomíná osudy jedné rodiny v malé valašské vesnici v poválečné době a konfrontuje tyto příběhy se současným životem potomků rodiny. Tento dvojí pohled dává vyniknout rozdílům a zajímavým situacím, které autorka popisuje s humorem sobě vlastním. Čtenář se s ní vydává na cestu krajinami dávných vzpomínek, v ní objevuje světy a polohy, které mu nejsou zcela cizí, ale které – možná – kdysi dávno prošly i jeho životem. Knihu kongeniálně doplňuje na více než čtyřicet ilustračních koláží fotografa Radovana Šuláka a výtvarnice Alžběty Moravcové.

Ukázka:

Kapitola 4

Janek byl v řadě sourozenců dítě, kterému se ošklivě říká neduživé. Slabý, podvyživený, bledý uzlíček bez vlasů, o který se bezmocní rodiče celé dny a noci strachovali, když nechtěl pít a později ani jíst.
Ale on všem vypálil rybník. I když mezi svými vrstevníky patřil k nejmenším a nejhubenějším a s jeho konstitucí by se dalo čekat, že chytne kdejaký bacil, který letí kolem, nemocným často nebýval. Více než dobrodružné hry se svými bratry ho ale lákala možnost být s maminkou v kuchyni, pomáhat jí štípat dřevo na podpal, přikládat, tu a tam zamíchat vařečkou polívku nebo posolit čerstvě upečený chleba.
Šak on sa ně v kuchyni pěkně dopeče, říkávala o něm Anča. A že už to asi Pán Boh tak zařídil na tom světě, že když nedal cérečku, tož aspoň poslední ogar v rodině jí bude k ruce.
Po porodu byla Anča moc zesláblá a poprvé v životě k ní musel starý Joža volat porodní babku a kořenářku, starou Anežku z Pasek, aby jí uvařila na sílu silný vývar z bylinek.
Anežka pacientku důkladně prohlédla. Vzala si hospodáře stranou a rázně mu domluvila, že další, v pořadí sedmý porod by Anču mohl zabít, takže s cérečkou v domě číslo šest ať se definitivně rozloučí. Starý Joža pozorně poslouchal rady drobné stařenky a dostával čím dál větší strach, že mu žena nevydrží. A sliboval, že už sa jí ani nedotkne a bude ve všem pomáhat, enem aby sa zas uzdravila, že ju má rád a bez ní by nebyl nic. A též kdo by sa staral o ogary.
Janek rostl mezi staršími bratry jako v bavlnce. Ogaři se předháněli, kdo mu natřepe polštář, kdo mu přinese ze sadu nejhezčí jablíčko, kdo ho učeše a poví mu pohádku na dobrou noc. Ve dvou letech Janka oslavil Jožka už deset, Laďa devět, Karel sedm, Zdeňa šest a Vojta čtyři.
Máš je, Ančo, jak stupínky, říkala kořenářka Anežka z Pasek, když se na matku přišla občas podívat a donesla jí v plátěném uzlíčku sušené bylinky pro posílení organismu.
Daj hrsť do horkej vody, nechaj deset minut vyluhovat a vypij to. Uvidíš, že sa potom budeš cítíť silnější, radila jí.
Anča bojovla s poporodní vyčerpaností. Starý Joža jí podle receptury Anežky připravoval léčivé čaje. Po šestinedělí už zase běhala po kuchyni, zadělávala těsto na chleba a pečovala o ty nejmenší – Zdeňka, Vojtu a Janečka. Smířila se s tím, že má chalupu plnou chlapů a že cérečky si užije možná, až ogaři vyrostou, ožení se a budou mít svoje děti.