Autor nechává v poutavém životopise tragicky zesnulého básníka promlouvat zejména pamětníky: přátele Václava Hraběte (1940-1965), jeho lásky, učitele, spolužáky či umělecké souputníky. „Sám se snaží zpřítomnit dobovou atmosféru. Vciťuje se do protagonisty, přimýšlí si detaily, z kronikářského tónu co chvíli přechází do přítomného času, aby oživil příběh,“ napsal v recenzi Jan Nejedlý. První elektronické vydání obsahuje oproti tištěnému také nové, dosud nepublikované fotografie.

Ukázka:

1. Takt
Dvanáct taktů k poctě toho hocha

A v mokrým písku koledoval jazz
svých dvanáct taktů k poctě toho hocha
kterej už jednou hergot musí přijít
si zadžemovat do našeho světa
a kterej prej (!) pak všecky naše sraby
tu džentlmensky vodehraje za nás.
(Voda načichlá nikotinem…)

Ten hoch stojí na stole v jedné venkovské hospodě.
Je začátek června, kolem jsou rozesmáté mladé tváře. Venku voní jaro posečeným senem.
Kapela doposud hrála z listu jen jednoduché skladbičky, které hoch den předtím rozepsal do not. Repertoár veškerý žádný. Pár jednoduchých písniček, to je všechno. Na maturitní večírek zoufale málo.
Ale teď hoch stojí na stole a bere do rukou saxofon. Nedávno slyšel v rádiu Stana Getze, jak hraje Lady day. Melodie mu letí hlavou. Tenký, měkký, teplý tón. „Nikdy předem nevím, jaký by můj tón měl být,“ říká o sobě Getz. Ví to hoch? Neví, jen občas zaslechne Getze na Radiu Luxembourg. Ale teď se mu všechno vybavuje. Nemá žádné pochyby. Jasně členěná metrická struktura. Improvizace. A zvláštní slovo: cool.
Bere náustek do pusy a zvedne saxofon vzhůru. Všichni se seběhnou kolem stolu. Tleskají do rytmu. Smějí se. Křičí nadšením. Kamarádi z kapely odloží nástroje a užasle poslouchají.
A hoch hraje. Není to dokonalé, to ani zdaleka ne, ale melodie se vznáší zakouřeným sálem, ostře doráží na uši, klesá a vzápětí se zase vzpíná, je jako mládí, které má všechno před sebou, je jako naděje, jež hřaduje kdesi venku ve tmě za obzorem, jako víra, že všechny brány lze rázem otevřít.
Je jako touha.