Josef Tomáš patří­ již ke kmenovým autorům nakladatelství­ a obzvláště svými dvěma poslední­mi sbí­rkami se etabloval mezi pozoruhodné české básní­ky, ačkoli žije a pí­še v Austrálii. Nejví­ce možná hned svou první­ kní­žkou v Carpe diem - nádhernou skladbou Návrat Anežky Přemyslovny, které se dostalo na přiloženém CD skvělé interpretace od Mistrů slova: Gabriely Vránové a Františka Derflera. Jeho pátá básnická sbí­rka se jakýmsi zvláštní­m obloukem tematicky a námětově vrací­ k téměř neznámému debutu. Rozmlouvá v ní­ ví­ce než dří­ve se životem (jako kdyby předčasně bilancoval) a ví­ce než dří­ve tu "komunikuje" se svými vzpomí­nkami na domov, na mí­sta, kde strávil mládí­.

Ukázka:

Jak udělat báseň

Je to tak snadné - opravdu -
jen pouhé sbí­rání­ poztráceného,
když není­ zatěžko shýbnout se i za tí­m,
co se pouze zdá, že tam bylo, že je.

Pocí­tit šdiv i ze zklamání­,
nenajde-li se zhola nic, a i s tí­m ničí­m
se nakonec smí­řit a i z ničeho
vytvořit čtivou báseň.

Bezštěšno

Všude okolo - bezštěšno.
Široko daleko - bezštěšno.
Popůlnoční­ bezměsí­čná krajina,
v ní­ž, kromě pár stí­nů stromů,
nepřebývá nic. Noc vše začernila
do nebytí­. Zatřela dálku a s ní­ -
i veškerou naději na nový den!

A přesto - ty mé bezštěšno -
cí­tí­m se v tobě nezvykle uklidněn,
když osamělý jak nárožní­ kámen
pocí­tí­m, že ty nemáš ani rohů ani hran,
a že jsi tedy vlastně nadmí­ru milosrdné,
jak si mě tu ze všech stran obkládáš
svou všeznecitlivují­cí­ zaobleností­.

To myslí­š opravdu?

To myslí­š opravdu, že bych měl přijí­t
a zopakovat si souzvuk a sdí­lení­,
a s rozjásanou kapelou v hrdle a hrudi
sestoupit pak triumfálně do šdolí­,
jakoby v oslavě onoho ještě jednou?

Na chví­li zapomenout na podhoubí­ smutku,
a jen růst, vzrůstat, vyrůstat jako les,
a jako on rozšumět se tisí­cinásobným životem,
a nechtí­t potom od světa už naprosto nic ví­c
než co nejdelší­ prodlužování­ onoho trvání­?

Splasklý den

Ani slovem se neozvala,
ani vzpomí­nkou o mne nezavadila.
Všude jen bezvětří­, jen splasklý den.
Ptám se, jak přeží­t, jak vstát a jí­t
někam, kde na mne nikdo nečeká.

Má chůze počne znamenat pak ví­c
nežli já sám. Z nohy na nohu si ukusuje
z cesty a bez přežvýkání­ polyká svět.
Přejí­dá se jako zmatený člověk,
jenž přestal vní­mat, že tu vůbec je.