Jedna z šesti děl z Petrohradských povídek v překladu Karla Havlíčka Borovského. Úředníkovi Botičkinovi se zničí plášť (úředníci v carském Rusku nosili uniformu, kterou si museli obstarat na vlastní náklady), šetří na nový. Po necelém roce šetření si ho nechá udělat u krejčího Petroviče za 85 rublů (plat Botičkina je 400 rublů/rok). Botičkin je pyšný na svůj nový uniformovaný kabát. Spolupracovníci ho částečně i kvůli novému plášti pozvou na večerní zábavu. Po cestě z ní je Botičkin okraden a přijde o plášť. Je nešťastný a snaží se pomoci si u policejního komisaře, pak u významného generála. Neuspěje a onemocní, protože prochladne. Do dvou dní je mrtev. Nějakou dobu pak strhává jako umrlec z lidí pláště.

Ukázka:

V kanceláři…, ale raději neříci, v které kanceláři. Není nic popudlivějšího než všeho způsobu kanceláře, pluky, úřady a zkrátka všeho způsobu úřednictvo. Teď již každý jednotlivý člověk považuje urážku své osoby jakožto urážku veškerého lidstva. Nedávno prý zadal jistý kapitán-izprávník (Pozn.: Kapitán-izpravník jest představený menších měst.), nepamatuji se, z kterého města, žalobu, v které zřetelně vykládá, jak císařská ustanovení hynou a kterak se svaté jeho jméno kapitán-izprávník veřejně béře nadarmo. A na důkaz přiložil k žalobě své přeukrutný díl jakéhosi romantického spisu, v kterém skoro na každé desáté straně přichází kapitán-izprávník, a někdy také dokonce opilý. Tedy, pro uvarování všelijakých nepříjemností nazveme raději kancelář, o které se zde jedná, jistou kanceláří. Tedy v jisté kanceláři sloužil jistý úředník, úředník, nemůže se říci, že velmi důležitý, nízké postavy, drobátko podrápaný, drobátko přizrzavělý, drobátko také na zrak chycený, s procházející lysinou na hlavě, s vráskami po obou stranách tváří a barvou obličeje jak říkáme hemoroidní… Což platno, je to povětřím petrohradským. Co se ostatně týče hodnosti,(neboť u nás se především musí říci o hodnostech), byl, jak říkáme, věčným titulárním sovětníkem (Pozn.: Jeden z nižších činů, tj. úřadů v Rusku.), nad kterým se, jak známo, již dosti navtipkovali a nasmáli rozliční spisovatelé, mající chvalitebný obyčej pouštěti se jen do těch, kteří nekousají. Jmenoval se ten úředník Bačkorka, z čeho již vidíme, že někdy to jméno pošlo od Bačkory, ale kdy, v které době a jakým způsobem pošlo od bačkory, nic již o tom povědomo není. I otec i dědek, ba také švagr, a zhola všickni Bačkorové chodili v botách, dávající si je třikrát do roka podrážet. Křestním jménem říkali mu Akakij Akakěvič. Může být, že se čtenářům to jméno bude zdát podivné a hledané, ale ubezpečuji, že je nikterak nehledali, nýbrž přihodily se takové okolnosti, že mu nikterak nemohli dát jiného jména, a stalo se to jmenovitě takto: Narodil se Akakij Akakěvič v noci, jestli se jinak, jak náleží, pamatuji, na 23. března. Nebožka matka, úřednice a velmi řádná paní, umínila si, jak se patří dítě okřtít. Matka sama ještě ležela na posteli proti dveřím, a na pravé straně stál kmotr, výborný to muž, Ivan Ivanovič Jeroškín, protokolista v senátě, a kmotra, manželka policejního komisaře, paní nad míru výtečná Arina Šimonovna Bělobříšková. Roditelce nechali na výběr tři jména, které by se jí z nich nejlépe líbilo: Mokkiáš, Sossiáš, aneb chtěla-li by dítě nazvat jménem mučedníka Chozdazata. „Ne,“ pomyslila si nebožka, „to jsou všechno taková jakási jména.“ Aby se jí stalo po vůli, otevřeli kancelář jinde, a našli zase tři: Trifilius, Bula a Barafašius. „I toť je zrovna jako za trest,“ promluvila šestinedělka, „pořád taková jména, ani jsem je věru nikdy neslyšela. Kdyby to ještě byl Baradat aneb Baruch, ale Trifilius, Barafašius!!“ Ještě obrátili list a našli Pausikachius, a Bachtisiáš.“ No, již vidím,“ řekla matka, „že to tak jeho patrný osud. Má-li to být takové, ať se již raději nazývá tak jako jeho otec. Otec byl Akakij, ať jest tedy i syn Akakij.“ Takovým způsobem povstalo tedy Akakij Akakěvič. Okřtili tedy dítě, při čemž ono zaplakalo a tak se ošklíbalo, jakoby již napřed cítilo, že bude titulárním sovětníkem. A tak vida! Jak se to všechno stalo. My jsme to zde uvedli proto, aby čtenář sám mohl vidět, že se to všechno stalo úplně nevyhnutelným způsobem, a že nikterak možno nebylo, dáti jiné jméno.