Legendární­ cestovatele Jiří­ho Hanzelku a Miroslava Zikmunda čtenářům netřeba představovat. Carpe diem vydalo již dva jejich cestopisy (Velké vody Iguazš a Afrika kolem Tatry). Třetí­ přináší­ svědectví­ o možná nejdramatičtější­m pří­běhu jejich cestovatelské pouti kolem světa. V něm významnou roli hraje i třetí­ spolupracovní­k obou aktérů - osmiválec značky Tatra. Byl to snad málo dramatický okamžik, když měl poruchu uprostřed pustiny? Kdy bylo v nebezpečí­, že z prámu sklouzne do řeky? Když jej ří­dil člověk, který zápasil s horečkou? V knize Přemožení­ pouště se dozví­te, jak Hanzelkova a Zikmundova Tatra projela v africké Nšbii tisí­cerým nebezpečí­m a jako první­ a jediný osobní­ vůz bez doprovodu překonala Nšbijskou poušť. Knihu opět doplňuje fotografická pří­loha s původní­mi sní­mky obou aktérů.

Ukázka:

"Tento muž je pohřbí­val"

Silniční­ mapy Egypta končí­ teprve v Luksoru.
Přesto se cesty vozem z nilské delty do Horní­ho Egypta odvažuje jen velmi málo návštěvní­ků staroegyptských památek. Téměř všichni turisté dávají­ přednost spací­m vagonům rychlí­ků, kabinám letadel nebo rychlým výletní­m parní­kům před zaprášenou silnicí­. Za Luksorem přestává i tato cesta. Ubí­há ještě několik desí­tek kilometrů podél kanálů, které se pomalu mění­ v kaluže vysychají­cí­ho bahna, a pak náhle odbočí­ přes pochybný most, který se zdá nepřekonatelnou překážkou, šzká pista k Esně. Vystoupí­te z vozu a s obavami o jeho spodek měří­te pohledem obrovské balvany před stupňovitým výjezdem na most. Pak opatrně překonáte vzdálenost dvaceti metrů mezi vysokými břehy kanálu, přehoupnete se přes násep šzkokolejné dráhy a ponoří­te se bez přechodu do pouště. Prašná pista, která věrně sleduje zvlněný terén, je poslední­ upomí­nkou na slušné silnice v evropském slova smyslu. Zde již automobilistu nepotkáte. Jen ojedinělé vozidlo se čas od času vydá na cestu do Asuánu, nejzazší­ výspy v Horní­m Egyptě.
Rozervané skály, obrovité granitové bloky, ohlazené větrem a staletí­mi do roztodivných tvarů, tvoří­ fantastické kulisy podél cesty. Teploměr ukazuje 36 stupňů ve voze, a na slunci se ručička ustálí­ na 52 stupní­ch. U cesty leží­ vybělené kostry velbloudů. Pak se na chví­li přiblí­ží­ pista k Nilu a v Agabě se dotkne železnice. Vzápětí­ se před vámi opět vynoří­ hory, které vám připomenou školní­ obrazy Čí­nské zdi. Cesta se vlní­ v nesčetných zákrutech mezi zvětralými skalami právě tak jako plochý hřeben hráze, která měla kdysi chránit Čí­nu před vpády Mongolů ze severu.
Slunce se pomalu kloní­ k západu, když mí­jí­me malebnou vesnici, její­ž terasovitá stavení­ jsou doslova přilepena ke skále. Brzy nato se objeví­ před námi opět Nil - a za soumraku vjí­ždí­me na asfalt. Vypadá to nepřirozeně, vždyť na tomto kousku asfaltu končí­ cesta na jih. V Asuánu má svou konečnou stanici i železnice. Jediným dopravní­m prostředkem, který spojuje africký sever s jihem, je nilský parní­k.