Málo známé dobrodružství hrdinů bude jistě pro mnoho čtenářů překvapením. Je to opět úsměvné dílo plné dobré nálady, vtipu a klukovských taškařic, v němž samozřejmě nechybí ani řada postav z předchozích vyprávění. Co je jejich ústředním námětem, napovídá název. Hlavní hrdinové zavítají balónem až k pyramidám na Sahaře. Ilustrovala Zuzana Krutá.

Ukázka:

MYSLÍTE, ŽE SI TOM DAL POKOJ PO VŠECH TĚCH DOBRODRUŽSTVÍCH? Míním ta dobrodružství, co jsme měli dole na řece, když jsme osvobozovali a osvobodili toho temňouška, černocha Jima, a když byl Tom střelený do nohy. Kdepak, to mu nestačilo. Ba naopak, namlsal se a chtěl další dobrodružství. To byl jediný výsledek toho případu. Abyste tomu rozuměli – když jsme se my tři z té dlouhé cesty po řece vrátili, tak říkajíc v plné parádě, a když nás město uvítalo pochodňovým průvodem a oslavnými řečmi, a všici nám provolávali hurá a pochvalně povykovali, udělalo to z nás hrdiny. A být hrdinou, po tom Tom odjakživa prahl.
Jen co je pravda, nějakou chvíli mu to stačilo. Kdekdo s ním dělal cavyky a Tom se pyšnil a chodil po městě, jako by mu patřilo. Někdo mu vzpomněl přízvisko Tom Cestovatel, a Tom se nafoukl, div nepukl. Víte, on totiž náramně přetrumfl mě i Jima, protože my dva jsme se plavili po řece dolů, jenom na voru, kdežto Tom jel tam i zpátky na parníku. Kluci mně i Jimovi hrozně záviděli, ale málo naplat, před Tomem se přímo plazili v prachu.
Já teda nevím, ale je docela možné, že by si Tom už byl dal pokoj, nebýt starého Nata Parsonse, což byl náš poštmistr. Nat Parsons byl člověk zbytečně dlouhý a hubený a celkem vzato dobrosrdečný a kapánek na hlavu padlý a plešatý, jak bývají staří lidé, a krom toho byl snad nejužvaněnější stvoření, jaké jsem kdy viděl. Po nějakých třicet let byl jediným místním člověkem, který měl pověst – míním pověst cestovatele, a byl na to pyšný ažaž. Za těch třicet let o té své cestě vyprávěl přinejmenším milionkrát, a pokaždé si při líčení toho svého výletu náramně lebedil. A teď, tu-máš čerte kropáč, si to sem přihrne klu, kterému není ještě ani patnáct, a kdekdo je bez sebe obdivem nad jeho cestou a vyvaluje na něho oči. Starého pána z toho málem trefil šlak. Dělalo se mu nanic, když slyšel Toma vyprávět a když lidi říkali „No ne!“ a „I pro pána!“ a „No tohle!“ a podobné věci; ale byl na tom jak moucha, která se zadníma nohama dostala do sirupu: taky se od Toma nemohl vůbec odtrhnout. A pokaždé, když Tom udělal ve vyprávění přestávku, aby odpočal své vyřídilce, tak si poštmistr, chudinka stará, přisadil a zanotoval tu svou a začal vyprávět o tom svém cestování. Vytloukal z toho, co se dalo, ale málo naplat, byla to písnička obehraná a vyčichlá a za nic to nestálo. Bylo to trapné až k breku. A potom se do toho dával poznovu Tom, a po něm zase starý pán – a tak to šlo dokolečka dokola, hodinu, dvě tři a každý z nich se snažil přebít druhého.