Kniha je souborem zážitků známého cestovatele za bezmála čtvrtstoletí cest do odlehlých částí ruského severu, a to s použitím nestandardních dopravních prostředků, jako je kajak, bicykl či malý motorový člun. Jiří Havel má vypravěčský dar, nepopisuje, co vidí, ale podává humornou formou setkání s lidmi. A přes ně i čtenář poznává místa, kraj, ruskou zemi. Doplněno o unikátní barevné fotografie.

Ukázka:

1. TO JE ALE NÁPAD!

Nějak se nám pořád z klubovny nechtělo. S povzdechem jsme zavzpomínali na vůně někdejších severských cest, uskutečněných ještě v dobách, kdy v zádech nikoho nebolelo a v koleně jen málo. Ani hryzat slané tyčky se tehdy nezdálo riskantní, a když bylo někomu zima, nepřiznal se.
Všechno je pryč, zesmutněl jsem. Můj životní kamarád Sápal spadl s rogalem na Kavkaze. Hůř už spadnout nemohl, přímo volným pádem do suťoviska.
A ten druhý, Cimbura? Přinesl mně několik krabic diapozitivů o horách i vodě a řekl: „Tobě ty diáky třeba k něčemu budou, ale mně už ne. Koupili jsme chalupu a je na ní plno práce.“
Jedna životní etapa pro něho skončila. Dostalo se mně poučení, že každému věku odpovídá jiná náplň a kdo míní v důchodu běhat maratony nebo významně zatahuje břicho před slečnami o čtvrt století mladšími, zesměšňuje se před svým okolím. Cimbura se na podporu svých teorií o umění odejít včas odvolával na případ známého hokejisty, někdejšího reprezentačního gólmana. Když byl po olympiádě na vrcholu kariéry, napsal brožurku o správné práci brankáře, a jak to bývá, hned přestal umět chytat. Přešel o soutěž níž, příští rok ještě níž, a to už válel druhou ligu. Posléze divizi a v příští sezóně okresní přebor za Tišnov. Po zranění začal ve venkovském klubu v Lomnici, odkud byl už jen krok na rybník do Lomničky, kde svoji kariéru konečně ukončil. Nebylo to ale proto, že by ho hra nebavila, ale pravou příčinou bylo globální oteplení. Poslední zimy seděli u rybníka v Lomničce rybáři, ale ti měli docela jinou krevní skupinu.
Takto uvedl Cimbura odstrašující příklad člověka, který měl svou klec tak rád, že z ní nedokázal odejít, a mínil, že líp to udělali Lendl nebo Zátopek. Dost. A definitivní konec s poměřováním.
„Vždycky se najde něco zbytečného, co můžeš začít dělat,“ zaryl jsem do Cimbury.
„Takže opravuj chalupu a hodně budovatelských úspěchů,“ dodal jsem jízlivě, ale ve skutečnosti mě to jeho prohlášení trošku mrzelo.
„A kam se vlastně chystáte?“ zeptal se Cimbura a měl jsem pocit, že se ptá spíš ze setrvačnosti a slušnosti než ze zájmu.
„Do žádných měst nepojedem. Města jsou vředy zeměkoule,“ oznámil drsně Oskar, ale nemohl si vzpomenout, komu ten výrok připsat. I bez výroku klasika nemínil stejně nikdo o dovolené ošlapávat horké dlažební kostky.