Oživené krásy vlasti (1979) bezprostředně navazují na autorovy předchozí Zapomenuté krásy vlasti (1972) Opětovně „v knize ožívají ty krásy, které v naší paměti překryl rušný a bohatý život všedního dne, až se dotkly meze, které říkáme zapomnění. O některých již nevíme, na jiné si jen mlhavě vzpomínáme, další jsme možná nikdy ani nevnímali jako zážitek, který by stál za zaznamenání. A zapomenout na ně, to by byla opravdu škoda.“ Knihu doplňuje bohatý obrazový doprovod tvořený fotografiemi Jana Šmída.

Ukázka:

Sevřela srdce předtucha,
jak když se zmije stočí,
je mně, jak smrt by hleděla
z Tvých – ach, tak krásných očí.
Nechť však mně láska ustele
předčasně na hřbitově –
musíš, když již ne na prsou,
kvést aspoň na mém rově.

Jan Neruda

NEJVĚTŠÍ LÁSKA JEHO ŽIVOTA

Jsou velikáni, o jejichž milostném životě se mluví zcela nepokrytě, neboť vstoupili ve stav manželský, žili spořádaným životem rodinným a ke druhému pohlaví se chovali vždy zdvořile, popřípadě i roztomile, leč v každém případě korektně. Potom ti, o jejichž milostném životě se mlčí. Naopak jsou zase takoví, o jejich milostném životě se píše, popřípadě o něm píší oni sami, jako kupříkladu Guy de Maupassant či Giovanni Giacomo Casanova. Životy dalších byly bohaté, plné smyslných dobrodružství a erotických zážitků, jež jim byly inspirací a pronikly do jejich obrazů, básní, novel, románů, písní, do celoživotní tvorby. Jen málokterý z nich vyvázl z těchto avantýr tak úplně bez šrámu a mnohý si jenom přikládal další a další milostné vztahy jako léčivé obklady na nikdy nezhojenou ránu. I když ji nemohl zahladit, alespoň pod obvazy nebyla vidět její hloubka.
Jsou ovšem také takoví, o kterých co psát prostě nebylo. Jejich tvorba byla odlehlá erotickým vášním a prostá vší smyslnosti, stali se národními hrdiny a z jejich života proniklo do biografické literatury jenom to, co mohlo být příkladem pro dívky a chlapce z padesátých let minulého století. Ponechme stranou, nakolik máme právo tuto svatozář potrhat (nakolik k tomu máme také dostatek hodnověrných dokladů), a vyberme si k našemu dnešnímu vyprávění muže, o němž řekl Přemysl Pražák, že vůbec neměl mnoho štěstí v životě, ale nejméně ho měl v životě citovém –
Jana Nerudu.
Myslím, že Přemysl Pražák neměl tak docela pravdu. Citový život Jana Nerudy byl neobyčejně bohatý, neustále se vyvíjel, neustále nalézal nové a nové podněty, nikdy neustrnul natolik (nebo možná nedostoupil takové výše), aby zůstal při jednom objektu, při jedné ženě.
Snad to byla...
Jan Neruda měl – snad mnoho, snad málo – prostě několik lásek, jež známe více méně podrobně z literatury: Annu Holinovou, Karolínu Světlou, Annu Tichou, Lídu Schmidtovou, Boženu Vlachovou. Jména podivuhodných vlastních osudů, jména, která většinou známe jenom proto, že po určitou část svého bytí zaplňovaly život Jana Nerudy. Na počátku našeho vyprávění měl za sebou již lásku k Anně Holinové a jeho city ke Karolíně Světlé procházely zenitem. Bylo mu dvacet osm let.