Cestopisný dení­k autora, který se vydal poznávat zemi pro nás nejen velmi vzdálenou, ale taky bájnou a tajemnou, zároveň však okouzlují­cí­ bohatostí­ pří­rodní­ch scenérií­. Na začátku cesty byla přirozená touha na vlastní­ oči poznat skutečný život na druhé straně planety, ocitnout se v unikátní­ panenské a divoké pří­rodě a vyzkoušet si dobrovolnou práci na ekologických farmách. Aleš Vaněk v knize podává téměř vyčerpávají­cí­ informace. Jeho práce je rovněž i návodem, jak zemi projet za málo peněz a přitom vidět co nejví­ce. Součástí­ titulu je i barevná fotografická pří­loha a ilustrace, jejichž autorkou je Mijntje Sofia Rietbroek.

Ukázka:

Den vánoční­ je ve znamení­ dosažení­ západní­ho pobřeží­ a jmenovitě města Westport. Zastavujeme se na půli cesty u mí­sta, kde byl před století­mi vybudován železný most, který je tak i pojmenován (doslova Iron Bridge). Na jeho mí­stě byl předtí­m brod, kde koňské povozy mohly přecházet mělčí­ koryto řeky. Je nedělní­ slunečné odpoledne, v Evropě nejspí­še padá sní­h a mrzne. Po pří­jezdu do vylidněného Westportu váháme, jestli se nejdří­ve zajedeme podí­vat na pobřeží­ anebo uděláme nákup v supermarketu. Hlad a prázdná krabice na zásoby má svou prioritu a tak zamí­ří­me do obchodu.
Pří­stavní­ město Westport bylo kdysi centrem těžby uhlí­, ale v současnosti už je v provozu pouze několik dolů, ze kterých se uhlí­ převáží­ vlakem na východní­ pobřeží­ a putuje, překvapivě k našemu zjištění­, do Japonska. Zlatou horečku druhé poloviny 18.století­, která se zde odehrávala, už dávno odvál čas. Po krátkém čase stráveným na prosluněné hlavní­ ulici města, odjí­ždí­me k nedaleko položenému výběžku ostrova zvaného Cape Foulwind. Zde se nachází­ tulení­ kolonie. Mys Foulwind byl pojmenován kapitánem Cookem po jedné z bouří­, která roku 1770 v těchto mí­stech zasáhla jeho loď. Dnes je skutečně nádherný slunný den, modrobí­lé vlny Tasmanova moře narážejí­ do mohutných skalní­ch štesů. Parkoviště u tulení­ kolonie je zaplněno turisty, které jako nás lákají­ nově narozená tulení­ mláďata. Na asfaltové cestě loudí­ od lidí­ kousek chleba několik ptáků weka.
Pomalu se blí­ží­ večer vánoční­, nenecháváme si ují­t tradiční­ štědrovečerní­ večeři. Rozhodli jsme se, že zajdeme do nějaké restaurace ve Westportu. Abychom trochu vyhládli, tráví­me zbytek odpoledne lí­ným povalování­m na bí­lé Carters Beach. Nachází­me zde velkého psa (nebo on nachází­ nás?), na jehož rase se nemůžeme shodnout, ale který vypadá, že si nás oblí­bil a je rozhodnut s námi zůstat. Bohužel pro něho nemáme v autě mí­sto a snad si to včas uvědomil, protože tak jak nás rychle objevil, tak se zase rychle vypařil. Pravděpodobně dostal hlad jako my a běžel se porozhlédnout po svém pání­čkovi. Spěcháme do restaurace, kde nám budou serví­rovat za venkovní­ teploty 23o C štědrovečerní­ večeři. Nachází­me jeden vhodný podnik na hlavní­ tří­dě vylidněného města a objednáváme si velký talí­ř darů moře, abychom konzervativně zachovali tradici rybí­ večeře.