Kniha Zapomenuté krásy vlasti, která vyšla v roce 1972, seznamuje čtenáře s opomenutými zajímavostmi u nás. Nikoli tedy s Pražským hradem, Karlštejnem či Špilberkem, ale s kulturními klenoty, které během času upadly v zapomenutí, exponáty s dojímavou historií a přírodními jedinečnostmi nacházejícími se stranou hlavních cest. Podle autora jde o „výlety, které stojí za to“. Tomu tvrzení neublížila ani léta, jež od napsání svébytného „cestopisného“ titulu uplynula. Doprovází ji 74, dnes již dobových, fotografií pořízených přímo Janem Šmídem a 15 nakreslených plánků, jak se k popisovaným místům dostat.

Ukázka:

Máme ovšem, není-li právě po ruce Picasso, ještě jinou možnost. Můžeme si zajet na jižní Moravu, do Jevišovic. Na nádvoří hradu se octneme zpět o několik století, v místnostech muzea o několik tisíciletí. Octneme se uprostřed kopií pravěkých skalních kreseb z celého světa. Obklopují nás stěny altamírské jeskyně, jeskyně z Les Combarelles, Les Trois Frères, La Magdaleine, náhle jsem v marsoulas, Lausselu, Tarn, cestujeme po Asii, Austrálii, rozhlížíme se po horké Sahaře.
Jsme v době před 5000-10 000 lety. Jen nemohla lidem bylo dopřáno, aby všechny tyto kresby spatřili v originále, ale jen nemnoho států na světě má takovou souhrnnou kolekci jejich kopií, jakou máme v Jevišovicích my. Bude to možná v budoucnu jedna z mála možností, jak tyto fresky vůbec spatřit. Neboť v Evropě na ně vydechují návštěvníci vodní páry, které se na kresbách kondenzují do kapiček a ty pak odplavují, kapka po kapce, barvu. Malby se tak pomalu, ale jistě ve vodních parách a kysličníku uhličitém rozpouštějí. Došlo to tak daleko, že například jeskyně v Lascaux musila být pro návštěvníky uzavřena, protože se ke všemu přidala ještě infekce a na malbách žily bakterie a do třetice všeho zlého i kalcit, neboť přírodní mikroklima, ve kterém přežily malby tisíciletí, se rozšířením vstupního otvoru, instalováním dveří a podobnými umělými zásahy narušilo.
Na Sahaře zase pravěké malby nesnášejí neukázněné návštěvníky, kteří si je ze skal odlupují jako zajímavé suvenýry a škrábou do nich svá ctěná jména. Kromě toho i tyto kresby je třeba konzervovat.
Když byla objevena jeskyně v Altamiře (1879), byl objevitel, přesněji řečeno otec malé objevitelky, obviněn z podvodu. Důvod? Styl, kterým byla zvířata namalována, se zdál tehdejším vědcům příliš moderní. Naštěstí byly brzy objeveny jeskyně další, a tak nezbylo, než našemu pravěkému předchůdci přiznat, že stvořil moderní umění o nějaký čas dříve než přišlo devatenácté století.
Ještě markantněji vystupuje tento dojem před malbami z nitra saharské pouště. Uprostřed sálu jevišovického zámku stojí třímetrová freska, představující stádo skotu s pastevci. Ocitáme se s bovidiánským umělcem nad tasílskou náhorní plošinou, na místě, vytvořeném z nejkrásnějších erozivních útvarů v této části Afriky. Kolem však není poušť, jak ji známe dnes. Svědčí o tom právě stádo skotu, které umělec vyryl čistou linií do pískovce skalního města a zbarvil břidlicovými okry. Pečlivě vytvořil svůj příspěvek do nejbohatší pokladnice pravěkého umění na světě.
To ovšem nevěděl.
Stál tam, soustředěn na kresbu a obklopen dalšími pěti tisíci obrazy na stěnách labyrintu v masívu Žabbáren. Malovat svůj skot tak věrně, že ještě dnes můžeme určit rasu. „Jsou to krásná zvířata hbitých těl,“ charakterizuje jeho umění Henri Lhôte, „ještě neztučnělá chovem, zvířata, u kterých pohyb po širých stepích a savanách vypěstoval ladné, lehké tvary. Zobrazena jsou barvou položenou na ploše nebo jen liniemi. Obraz dosahuje vysoké umělecké hodnoty jak svou kompozicí, tak krásou a harmonií barev – žlutých okrů a zelené, nafialovělé, a dokonce modré, která je v prehistorickém umění něčím naprosto nevídaným.“
Bovidiánské umění nemá navíc nic společného s magií, což se trochu proti očekávání nedá říci o umění, které vznikalo na evropské pevnině. Význam magie v pravěkém evropském umění je nepopiratelný, i když i tady podléhá subjektivismu autorů. Jako příklad si můžeme vzít kresbu z jeskyně Les Trois-Frères, znázorňující kouzelníka uprostřed stáda, převlečeného za rohaté zvíře. V Larousseově Encyklopedia of Prehistoric and Ancient Art je otištěna pozitivně, zatímco v knize Maurice Bessyho A Pictorial History of Magic and the Supernatural je tatáž kresba a s tímtéž textem otištěná negativně. Vyvolává tak zcela jiný dojem a více se blíží zaměření knihy.
Nenechte se tedy ovlivnit žádnou literaturou ani černobílými kresbami a jeďte se podívat do Jevišovic. Tam uvidíte fresky ve stejných barvách, velikostech i tvarech, jak je tesal a kreslil pravěký umělec.

Attické stély – řecké náhrobní kameny, někdy s reliéfní výzdobou
Aurignacký člověk – Homo aurignaciensis, předvěký člověk. Jeho pozůstatky byly nalezeny ve Francii u Aurignancu a daly tak jméno celému vývojovému stupni (asi před 100 000 lety)