Jiří­ Burkovec čtenářům předkládá společnost v podobě, v jaké ji vidí­ on a která de facto zasahuje do jeho nitra. Setkáváme se s pohledem na společenskou zločinnost a na současnou podobu mafiánských praktik, které se začaly rodit na východě Evropy. Sám autor se nějakou dobu pohyboval mezi těmito gangy, a tak jeho výpovědi v podobě kriminální­ch románů mají­ někdy nádech až neskutečnosti. Pravda je však opakem. Spisovatel o svém psaní­ ří­ká, že současné praktiky kriminální­ch gangů jsou v jeho knihách popisované přesně tak, jak proběhly nebo jak se mohou udát. Je tedy jenom na pří­jemci, zda je přijme jako skutečnost, anebo je zařadí­ mezi fikci.
V knize Zelený prachy spojil autor tyto praktiky s humorem. Výsledkem je pří­běh plný peněz, různých podvůdků a hlavně návodu, jak se zbavit všudypří­tomných ruských rozvědčí­ků, kteří­ protagonisty této knihy, bývalého rozvážeče pizzy George Kubala a nezaměstnaného Jima Dansona, přinutí­ ke špionáži.

Ukázka:

"Tohle je Luisa," ukázal sem večer v motelový restauraci na Willyho dceru, "a tohle Marie, Jimova pří­telkyně. Pozor na ní­, je do něho hrozně zamilovaná."
Sjela mě pohledem. "Luisu určitě nezají­má naše soukromí­."
"To je v pořádku," řeklo to něžný stvoření­. "Jak sem slyšela od otce, je prý s Georgem náramná legrace."
"Tak to vám, Luiso, děkuji," trochu sem se zamračil. "Nakonec tu budu všem za šaška."
"Tak jsem to nemyslela," chytla se za pusu. "Odpusťte, nesmí­te se na mě zlobit."
"Já a zlobit," přestal sem se mračit. "Asi má váš otec pravdu, když vám to řekl."
"O čem je tu řeč?" vmí­sil se k nám Willy. "Slyšel sem svoje jméno."
"Slyšel si dobře," natočil sem se k němu. "Luisa ří­kala, že prej na mě nedáš dopustit. Tak moc mě máš rád."
"Tak to je pravda, v tom vůbec nelhala. Ty a Jim jste moje nové zrození­ v životě. Jen doufám, že se narodí­m ještě několikrát, než odejdete."
"Slyšelas, Marie? Tohle je Willy, Luisin otec, byl s námi dneska pro tebe. A tohle," ukázal sem na Marii, "je Jimova slečna."
Willy jí­ uchopil za ruku a jemně pohladil. "Jste velice krásná."
Marie zrudla. "Je to od vás milé, ale jak to, že jsem vás neviděla?"
"Byla jste trochu rozrušená. Tak jsem byl raději stranou, drahá."
"Hele, Willy," položil sem mu ruku na rameno. "Nezapomeň, že seš ženatej a pro Marii starej."
"No, dovol," vohradil se ten holomek. "Já a starej? To všechno je jenom klam. Kdybych měl vlasy..."
"Ale nemáš," odstrčila ho jeho žena, která přišla mezi nás. "Ví­tám vás," napřáhla ruku k Marii. "Já sem tohoto donchuána manželka," ukázala na Willyho. "Všichni mi tu ří­kají­ mama."
"Marie, těší­ mě paní­?"
"Mama, klidně to řekněte, děvenko. Nemusí­te se stydět. Tady vám nikdo neublí­ží­," naklonila se k ní­. "Ten můj toho nakecá a skutek utek. Jeho se nebojte."
"Nebude lepší­, když si sedneme?" ukázal Willy na prostřenej stůl.