Ve francouzském šarmu a italské rozpustilosti se odehrává děj druhého dílu Bobulí. Taková je i kniha, v níž se opět setkáme se známými rošťáky. První prchá z dosahu hoteliérského páru, jemuž přivedl dceru Marii „do neštěstí“. Kde jinde by se měl skrýt než ve Višňové, kde jeho parťák našel sám sebe a kde se na dědově pozemku se snaží vyrobit jedinečné slámové víno? O silném vztahu ke Klárce ani nemluvě. V patách má mladý „Casanova“ nejen běsnící rodiče Marie, ale i najatého „likvidátora“, nešiku a smolaře. Všichni se sejdou ve vesnici, aby tam mohl vyvrcholit hon na nezbedníka, který do svého maléru zase vtáhl kamaráda. Oba nakonec visí za špičky prstů nad propastí, symbolickou i skutečnou. Pád do ní je neodvratný.

Ukázka:

Prvorepublikové sídlo, spíš zámeček než vila uprostřed stinné zahrady s bazénem pro hosty, je tím pravým místem pro vybranou klientelu. Z blízkého golfového hřiště se nese potlesk za zvláště dobrý odpal. Na terase hotelu se mezi hosty tiše a diskrétně pohybují servírující číšníci v decentních uniformách.
„Pozor,“ zbytečně upozorňují jeden druhého, „šéf je tady!“ Po pěšině vysypané říčními oblázky kráčí k restauraci podniku prošedivělý elegán. Ostře řezané rysy obličeje, široká ramena napínají oblek z kvalitní látky. Jestřábím zrakem kontroluje všechny maličkosti, neboť dobře ví, že jen spokojený host se vrací jak ti přísloveční dobří holubi.
„Kocúrik se nese jako tygr…“ ucedí jeden z obsluhujících k druhému a společně zdraví majitele podniku a šéfa v jedné osobě úklonem hlavy. Kocúrik jejich gesto opětuje a v duchu si píše do paměti, že na stolcích jsou vázičky s vadnoucími květy. Jak dlouho je budu učit, aby je včas měnili? Směna bude o pět stovek lehčí. A co ty ubrousky na stole? Zastaví, a sám je upravuje.
Zahradou se nese dívčí štěbetání. K hotelové restauraci se blíží roztomilá trojice. Kocúrik se sám pro sebe pousměje. Zezadu lyceum, zepředu muzeum, jak říkával jeho drahý papá. Ale úsměv ho nic nestojí, dámy ho umí ocenit, zrovna tak, jako dobrou kávičku s dezertkem. Na nějakou tu korunu pak při placení nehledí. A jak dobře Kocúrik ví, halíře dělají talíře.
„Dobrý den, mé dámy!“ láme se v pase.
„Pan hoteliér, a osobně…“ jsou potěšeny jeho zájmem.