Jan Šmíd, autor pozdějších bestselerů Čisté radosti mého života, Návrat čistých radostí a Údolí nejčistších radostí, debutoval v roce 1967 pod pseudonymem Jaime Pessoa strhujícím románem – vyprávěním o útěku vězně tropickým pralesem Jižní Ameriky. Volná fabulace dává autorovi příležitost k dramatickému a zároveň svrchovaně básnickému líčení tropické přírody, s níž spojuje horečné asociace milostné a umělecké. Zvláštní kniha, napsaná s velikou kulturou i vášní bezprostředního zážitku.

Ukázka:

Jsme odvážní, jsme šlechetní, jsme obětaví, ale jsme také skeptičtí, apatičtí, jsme krutí a nakonec umíráme a vždycky je to pravda, protože v myšlenkách si nelžeme,
hle,
tolik životopisů,
které si odporují a přece popisují naprosto pravdivě jediného člověka, nechávajíce beze změny pouze data narození a vzrůst v centimetrech, říkám skutečnost toho okamžiku,
byl jsem šťastný,
byl jsem mladý a rychle jsem střídal délku vlasů
asi také hrdina
a vzdoroval jsem,
ale společnost byla silnější, bylo to správné, potom jsem velice zpokorněl, kolem mě bloudily neřest, vášeň, slabost, hrůza, malomyslnost, postupně se na mně zachycovaly, na prstech, na vyčnívajících kostech, na víčkách očí i na jizvě uprostřed pravého lýtka, opět mě opouštěly, ale vždycky něco z nich na mně ulpělo, nikdy jsem se jich docela nezbavil, cizí jméno je veliká tíha, druhou misku vah popisuji vzpomínkami a tak obě vyrovnávám, přecházím jako ve finské sauně z horké lázně do ledové vody, z ledové vody do horké lázně, jenom někdy,
když zůstanu o vteřinu déle pod ledovou vodou, vykřiknu v noci jméno, které mně dala matka, a potom nemohu usnout, vyhlížím z okna na město, kde spím tento den, všechna města mají velký půvab pro cizince, ale rychle uvadají, dlouho trvá, než se zřítí dům, než se oddrolí omítka, než se prohne zem a pohltí ulici, poutník s cizím jménem a cizími vlastnostmi jde dál, naštěstí je možno je nejen střídat ale i opakovat, vždy jsou jiná, kromě města, ve kterém jsme se narodili, stačí, aby na ulici nebyl večer metař s vozíkem a mlékárna má zavřeno, hle, zcela nové město. Když zůstanu o vteřinu déle pod horkou sprchou,
mám
strach
z pralesa kolem rovníku, strach ze změti jeho kmenů, mají vlastní přitažlivost nezávislou na Newtonovi, přidržují vzduch, který kdysi náhodou stoupal v dusném horku kolem nich, už ho nepustily, tisíce let starý vzduch, plný jedu, zelený vzduch, je to čistý extrakt hrůzy, strach z Orfeova pohledu nazpět, strach, protože se budu musit jednou vrátit,
jsem člověk
milující dřevěný dům na kraji řídkého lesa, ve výši tisíc metrů nad mořem, s keřem bodláčí pod oknem na východní straně a vysokou trávu, nad níž létají ptáci, jejichž jméno neznám,
nevyvratitelná pravda této vteřiny,
jmenuji
se
Jaime Pessoa.

Osamělá noc.
Někdy dolehla těžce, obludnou vrstvou tmy drtila budovy, až se drolily cihly, až se chvěl kámen, pero v ruce školáka, který nezná pokračovat, kolmice z temnot spuštěné z nekonečna dotkly se dřevěných trámů, roky dřeva trpělivě nastřádané v pralese na jihu se sevřely, tisíce červotočů se naposled zavlnilo ve svých klikatých chodbách.
Desetiletí za tuto vteřinu, kdy zapraštěl strom.
Stlačila vyčerpaná těla k zemi, nemohl jsi vstát, nemohl jsi ji nadzdvihnout, jindy se připlížila, zatarasila dvůr, nebylo kam uniknout, nikde ani skulina, ani spár jediné hvězdy, úzce tě objala, držela, až se nedostávalo dechu, jako had tě ovinula kolem nohou, paží, trupu, kolem hrdla, nemohls ji odstrčit. Na těle vyvstal pot, strach vyrážel všemi póry na povrch, plachta pod tebou provlhla. Přestal jsem se smát zaklínačům z Afriky, kteří usmrcují na dálku, kteří odeberou dech z plic vzdálených mnoho kilometrů, kteří sevrou hrdlo, až na kůži vyskakují obrysy prstů,
oběť bije do prázdna,
rdousí kolem sebe vzduch,
někdy jen prohnula vysoko nad rovinatými střechami své nahé tělo. To potom světélkovala kolem nás jako kusy ztrouchnivělého dřeva, nedotýkala se tě, její obrysy jsi viděl zavěšeny na bílých skobách nad hlavou, štíhlá, pružná, horká, s chvějícím se tělem dráždila nervy.
Noc, žena.
Noc. Žena.
Nedala nám spát, nesvírala trup, nedržela paže, neohýbala tělo, ale přeci jsi ji cítil, zmocnila se našich myšlenek jako omamná vůně, kterou nemůžeš odstrčit, tenkými prsty, hra houslí, hra na klavír, hlediště plné žen s nejdražšími parfémy, přejížděla po duši,
každý ten dotek byl vzpomínka.
Vzpomínka, touha.
Vzpomínka, fantazie.
Vzpomínka, mozek rozplétal své záhyby, celou geometrii svých oblouků, svých parabol svinoval do kruhů, elips, novými čarami spojoval myšlenky nevzniknutelné ve starém uspořádání, napínal vlákna, jako kovotepec natahuje zlatý drát, pokoušeje jeho pevnost. Někdy závit praskl, myšlenky přeskakovaly z přetržených konců do prázdna, do svých vlastních světů, kam za nimi nikdo cizí nemohl.
Vzpomínka, šílenství.
Někdy se noc zhlížela v zrcadle, její bílá tvář, krásná jako tělo ženy, se zvolna otáčela do všech koutů, když spatřila bídu každého z nás, zmizela, útržek kalendáře, kamenné stěny nádvoří zesinaly, mříže vystoupily jako pruty ze stříbra, kroky stráže měřily čas s pravidelností švýcarského chronometru.