Třináct rozhovorů s předními osobnostmi kultury, z nichž některé již nežijí (a proto jde rázem o cenná svědectví), je doplněno krátkými poeticky trefnými postřehy a literárními ukázkami. Michal Huvar zpovídá Dana Bártu, Danielu Fischerovou, Josefa Hiršala, Miroslava Holuba, Jaroslava Hutku, Martu Kubišovou, Vladimíra Mertu, Bolka Polívku, Kamilu Sojkovou, Jana Šmída, Jarmilu Šulákovou, Jiřího Veselského a Wanastowi Vjecy. „Autor nenechává rozhovory sklouznout do magazínovosti. Zajímá jej přesah, rozpor i souvislost – ať už třeba mezi uměním a byznysem nebo bývalou totalitou a současným butikovým kapitalismem,“ napsala o nich svého času recenzentka deníku Rovnost. Odráží se v nich nejen osobní osudy zpovídaných, ale i kulturní a společenská atmosféra poloviny 90. let 20. století.

Ukázka:

Svět nezměním žádným stoupenectvím, ale tím, čím jsem. Svou prací, která mě baví.
JOSEF HIRŠAL, básník a překladatel

Nesmět publikovat, jak vám bylo v sedmé a osmé dekádě vyměřeno, muselo mít jako vše na světě výhody i nevýhody. Můžete se pokusit je zkonkretizovat?

Vladimír Holan má jeden krásný verš: „Netísněn neproplyneš z osudu do osudu". To „netísněn neproplyneš" je motto vaší otázky. Stará pravda říká, že vždycky něco špatného je k něčemu dobré a obráceně. K publikačním možnostem, které tu byly před rokem 1989, mohu říct jednu zásadní věc: činnost překladatelská zde dostoupila vysoké úrovně. Začala k ní stoupat už v padesátých letech, kdy básníci neměli chuť oslavovat režim, proto se někteří jali překládat, například Jiří Kolář, Jan Vladislav a další. I já jsem se s Bohumilou Grögerovou víc než na vlastní tvorbu soustředil na poezii zvenčí. Možnosti, aby poezie ze svobodného světa vycházela u nás, byly. Existovalo jedinečné nakladatelství Odeon, které v šedesátých a sedmdesátých letech, než spadla klec, vydávalo snad nejvíc zahraniční poezie na světě, vycházel časopis Světová literatura, redigovaný Josefem Škvoreckým. Pro nás ta aktivita měla ještě jednu výhodu: se světovými básníky jsme navazovali nejen kontakty, ale i přátelství. Znali jsme je, věděli, jací jsou. Jedna záležitost tu nicméně byla v době normalizace světovou kuriozitou: že byli zakazováni autoři, kteří svými postoji vyjadřovali nechuť k režimu, se dalo „pochopit", ale že byli zakázáni rovněž překladatelé, že nemohli být v knize uvedeni, se už chápání vymykalo.

Za lidmi, kteří překladům propůjčovali jméno, jste docházel a žádal je o to, anebo se nabízeli sami?

Po roce 1968 přicházeli spontánně. Měl jsem štěstí. Víceméně překládám s lingvisty a literárními vědci, a tak verše většinou podepisovali oni s tím, že pravda se stejně jednou ukáže, nebo s tím, že kdo bude mít zájem, skutečného překladatele se dopídí. Chovali se fantasticky. Dokonce Jaroslav Pokorný, můj spolupracovník na renesanční italské poezii, mohl pracovat sám, ale nabídl příležitost mně – z existenčních důvodů.

Houslového virtuosa se tážeme, kolik hodin denně cvičí. Lze se nápodobně zeptat překladatele?

Když jsem překládal Christiana Morgensterna, rodily se někdy až dvě básně denně. To ale byly pouhé variace. Na něčem pracuji „od rána do večera", u jiného musím čekat, až dostanu nápad. Když jsem byl kluk, bylo mi osmnáct a byl jsem surrealista, profesor češtiny nám řekl, že Petr Bezruč psal jednu báseň denně.
V duchu jsem si myslel: To je krámů! Já jich píšu deset! V překladatelské činnosti těžko stanovíte míru, i když si stanovuji penzum. Byla-li velká zakázka, pracoval jsem na ní pět šest hodin denně. Ráno jsem vstal, šel do kavárny Slavie, kde jsem poseděl s přáteli, a pak pracoval. Dnes do toho má co mluvit i můj zdravotní stav.

Nápady se dostavují při procházkách, nebo je musíte vysedět nad bílým papírem?

Některé nápady, které odvisejí od jazyka, se musí vysedět. Někdy překládám sémantiku, význam, někdy formu, což obnáší to sezení nad papírem. Jindy překládám nápad a musím čekat. Může přijít na procházce anebo když se probouzím. O co vlastně v překládání jde? Aby výsledek nevypadal jako překlad a aby měl fascinační sílu, kterou má originál. To je celé tajemství. Báseň musí působit adekvátně s originálem, totiž musí zaujmout.