Cestopis o výpravě tří českých tuláků a jedné tulačky do sibiřské tajgy – Východních Sajan a jižního Jakutska. O cestě vlakem přes třetinu zeměkoule, lesích, horách, jezerech, rybaření, houbách, brusinkách, domorodcích a pijácích krve vypráví formou deníku mozek celé akce, Tomáš Koranda. Deník doprovází na 120 autorských fotografií.

Ukázka:

7. 7. – 8. 7.
Hned na úvod si vyzkouším, jaké to je běžet s plnou 30 kg bagáží – a to díky tomu, že jsem nepočítal s rozkopanými tratěmi plzeňských tramvají a slabou návazností náhradních linek. Nicméně ze sadů Pětatřicátníků dobíhám na nádraží s luxusní šestiminutovou rezervou, potkám se s Lukášem a můžeme jet. Do Prahy dorazíme bez zpoždění, nakoupíme rubly, odebereme se na Florenc a čekáme na autobus do Vilniusu. Je horko, určitě přes 30 °C. Brzy se připojí i Matóš a Martina (dále též „MaM“). Lukáš pořizuje na cestu dva velké kedlubny. V autobusu je sice dotyková obrazovka s množstvím her, zato se tam ale mizerně sedí, což se naštěstí zlepší v noci po sklopení sedadel.
Ve Wroclawi jsme po šesté večer, ve Varšavě po jedenácté a ve Vilniusu v 7:30. Posunujeme si čas o hodinu vpřed, dáme bagáž do úschovy a vyrážíme do města. Staré město je docela rozlehlé a hezké. Vyjdeme i na kopec se zbytkem tvrze, zničené v 16. století – kým jiným než Moskvou. Vykoupeme se v říčce Vilnia a po delším hledání objevujeme hospůdku vhodné (čtvrté) kategorie, kde ochutnáme pivo Utenas. Nakoupíme jídlo a najdeme si nový plácek opět u řeky Vilnia. Na 17:00 jdeme zpět na nádraží na sraz s Ajvarasem, Matóšovým kamarádem ze studijního pobytu na Krétě. Nacpeme se i se vší bagáží do Ajvarasova auta, odveze nás ubytovat do svého 1+kk. Panelák, původně sloužící jako vysokoškolská kolej, vypadá zvenčí všelijak, zevnitř ještě hůř, ale Ajvarasův byt je kompletně zrekonstruovaný a moderně zařízený. Jen je tu pěkné horko, počasí je stejné jako v Praze. Tedy – do teď bylo. Cestou autem do hospody se spouští prudká bouřka, to nám ale nevadí.
Přidává se k nám druhý Matóšův známý, Mindaugas. Sezení v hospodě prokládáme procházkou po bouřkou příjemně zchlazeném městě do další hospody, a pak zase do té první. Cestou vidíme mimo jiné univerzitu a prezidentský palác. V televizi běží semifinále MS ve fotbale Brazílie – Německo. Poloplná hospoda zápas silně prožívá, sympatie jsou rozdělené přibližně půl napůl. Největším fandou je černoch, který vehementně, pobíháním po celém lokále a srandovními anglickými hláškami, povzbuzuje Brazílii. Jeho výkony se stupňují s každým gólem, který se nasype do brazilské sítě. V poločase je to už 0:5 a my jdeme spát. Celkově 1:7.

9. 7.
Ráno si v klídku vyspáváme, zatímco Ajvaras musí do práce. Dopoledne jdeme znovu do města, najdeme včerejší hospodu Busi Treičas (= Budeš Třetí), kde si Lukáš vyzvedne zapomenutý klobouk. Poobědváme v parku a diskutujeme možnosti lovu zdejších nebojácných holubů.
V půl čtvrté, opět plně naloženi, vyjíždíme s Ajvarasem na 260 km dlouhý přesun do lotyšského Rezekne, kde máme nastupovat na vlak do Moskvy. Jedeme moc hezkou krajinou luk, čápů, jezer, políček a lesů. Cesta se začne dramatizovat, když je na asi deseti úsecích silnice rozkopaná a provoz řídí jednosměrně semafor. Našich 45 minut rezervy se každým čekáním na zelenou nebezpečně rychle zkracuje. Naštěstí práce končí na hranici s Lotyšskem. Navzdory dřívějším Ajvarasovým jedovatým poznámkám (mezi Lotyšskem a Litvou panuje určitá rivalita) jsou tu silnice dobré a nám se podaří dojet včas i přes to, že první nádraží, kam v Rezekne přijedeme, není to správné. Na tom druhém ještě chvíli čekáme, adrenalin lehce stoupá – tento vlak nás poveze už přímo do Ruska! A už je tady. Rázná sympatická „děžurná“ zkontroluje před nástupem lístky, dá nám tiskopisy migračních karet a pošle nás sednout.