Rozsáhlou prací­ - první­m dí­lem volné trilogie - vstoupil do české literatury autora, který je doma zjevení­m, a to nejen pro množství­ napsaných a dosud nevydaných rukopisů. Sonda do konce osmdesátých let, kdy zbývá několik měsí­ců do listopadových dnů roku 1989, se čte jední­m dechem. Je z ní­ patrná dokonalá znalost prostředí­ života na menší­m městě a poučenost z velkých románových opusů, zejména francouzských romanopisců 19. století­.
Parta kluků a holek, utvářená kolem přirozeného vůdce Lukyho, si moc neví­ rady se svým životem. Mládí­ její­ aktéry žene za životem na plný plyn, nechodí­ se daleko pro tvrdší­ slovní­k, ale i čin. Přesto je za jejich chování­m skryta zvláštní­ touha po naplnění­ obyčejných lidských tužeb, po něze, po krbu, jemuž se ří­ká rodinný. Ví­r událostí­ ale žene všechny zščastněné docela jinam!
Josef Strauss románem Ží­t někdy bolí­ splácí­ dluh našemu pohledu na to, jací­ jsme byli, jaká byla generace dnešní­ch třicátní­ků a čtyřicátní­ků. Bylo zapotřebí­ pochopitelného odstupu, aby dobu roku 1988 zaznamenal způsobem, který ctí­ pří­běh, který planě neexperimentuje, který je pravdivý, upří­mný, nic nezastí­rají­cí­. A přitom ještě stačí­ být strhují­cí­, napí­navý a čtivý natolik, že čtenář asi stěží­ odolá, aby si neopatřil pokračování­, romány V dáli někde sví­tá a Ženský, třeste se.
Román z prostředí­ karlovarské mládeže osmdesátých let minulého století­ se pro svou otevřenost a syrovou pravdivost má šanci stát literární­ událostí­ roku 2002.

Ukázka:

Luky k ní­ pozvedne oči. Po lí­cí­ch jí­ stékají­ slzy velký jako korále. Uchopí­ ji za ruku a stiskne. Už mnohokrát si přál, aby přišla a ona je teď konečně tady. Přinesla mu svoji překrásnou tvář a pokládá mu ji k nohám jako obraz, který je dí­lem vynikají­cí­ho umělce. Kaskády mahagonových kadeří­ jí­ padají­ na jeho záda. To ale, jak se nad ní­m mateřsky skloní­, aby k sobě přitiskla jeho rozcuchanou hlavu.
"Sem hrozně ráda, že si zase trošku můj," šeptá plačky, velmi dojatá tí­mto shledání­m a odpuštění­m, kterého se jí­ od něho dostalo. Nyní­, když si ho tak omakává svým zamilovaným pohledem, cí­tí­ proudit z celé jeho bytosti, že jí­ všechno prominul, že je mezi nimi mí­r. Nezdá se jí­ to. Radost, která ji právě rozpaluje, je až pří­liš skutečná. Nalezla v jeho srdci opět své mí­sto. Tolik po něm toužila, tolik jí­ chybělo.
Bože! Je to, jako by se znovu narodila.
Ach ano! Přátelství­ je něco mnohem ví­c než pení­ze! Už to chápe docela.