Jiří Klobouk odešel do zahraničí v roce 1968 a posledních jedenáct let žije v New Yorku. Ze své mnohovrstevné tvorby, vydávané jak v USA, tak v České republice, vybral pět povídek, které mají společného jmenovatele – jsou posazeny do severoamerického prostředí. Vykazují rovněž autorovo osvojení formy dramatu, jak potvrzuje hned úvodní povídka Převážně Beethoven, pojednávající o uprchlých vězních a o tom, co je čeká na svobodě. I v Obleženém městě se jedná o navýsost dramatickou situaci, jak napovídá už název povídky. Zkrátka od povídky k povídce nás autorova tvorba nenechá v klidu a potvrzuje, že česká literatura má v Jiřím Kloboukovi jednoho z nejzajímavějších tvůrců povídkového žánru.

Ukázka:

PŘEVÁŽNĚ BEETHOVEN

Lane si přitáhl židli co nejblíž k televizi. V přímém přenosu z Carnegie Hall v New Yorku hlasatel s puntíkovaným motýlkem u krku uvedl japonské smyčcové kvarteto. Cellistou byl věhlasný Toshiko Yoshiko. První na pořadu byla kompozice č.15 A moll Opus 132. Muzikanti se kymáceli ze strany na stranu. Lane spolu s nimi kroužil tělem. Potlačoval svý emoce. Beethoven to skládal hluchý jako poleno.
Před lety mu máma Sandy koupila housle. Dala by přednost klavíru, ale neměla peníze, ani místo. Uklízela v Tallahassee domy bohatým lidem. S houslemi pod paží Lane řekla mu, ti svět padne k nohám. V New Yorku se postavíš na roh Osmdesátý šestý a Lexington Avenue. Zahraješ něco dojemnýho a lidi ti budou házet do kšiltovky zmačkaný bankovky. Nějaký lovec talentů rozpozná, co v tobě je, a zprostředkuje ti angažmá na Broadway. Manhattan je kouzelný ostrov. Hledala jsem tam tvýho zpropadenýho tátu Joea, který fouká na trumpetu v nějakým zakouřeným baru. Hlas má jak Armstrong. Tak fidlej, chlapče, a dokaž, že ses nenarodil zbytečně.
Po návratu do cely si Lane musel ucpat nos. Eman strupatou zadnicí překrýval záchodovou mísu a nehorázně smrděl. Dnes v noci prásknou do bot. Byli v lapáku patnáct let. Čekalo je dalších devět. Zkomírali jak prašiví psi chycení do pasti. Lane piloval okenní mříž řadu měsíců. Bzučení pilky mu připomínalo přejíždění smyčcem po strunách jeho oblíbenýho nástroje. Když mu bylo dvanáct, hrál na školní oslavě Beethovenovu sonátu. Sklidil značný úspěch. Ukláněl se na všechny strany. Máma Sandy v první řadě mačkala v ruce vlhký kapesník. Doma mu pak řekla:”A to je cesta, chlapče, po který v životě vykročíš.”
Lane pliv na pilku. „Co nevidět si padnu s Issy do náruče.“
„Tys ji nevoddělal?“
„To byla Betsy, ňoumo. Moje dobrotivá žena. V čistírně vylovila z kapsy mýho kostkovanýho saka Issyiny průsvitný kalhotky. Odpráskla se.“
Lane si na šišlouna zvyk. Eman oddaně naslouchal jeho tlachání o Issy, mámě Sandy a tátovi v New Yorku. Nebo kdo byl, kupříkladu, Dostojevskij. Fakt je, že ho Issy nikdy nenavštívila. Neposlala mu balíček s pochoutkou. Dostal od ní jediný pohled, že se stará o housle. Jasný důkaz, že na něho čeká. Začalo to jednu sobotu dopoledne, když ho manželka Betsy poslala na trh do Hampstonu. Měl koupit tucet hnědejch vajec. Chystala se péct bábovku. Issy byla osmahlá třicátnice s bílýma zubama.Vlasy černý jak Carmen. Její farma byla pár kilometrů za městem. Lane ji začal pravidelně navštěvovat. Provázela ho svým královstvím. V chlívě chrochtali vepříci a v kurníku slepice snášely vajíčka. V maštali bučely krávy a v ohradě řehtali šemíci. V klecích červenoocí králíci žvýkali kopřivy. V udírně mu z obrovský kýty visící na háku uřízla nádherný flák uzenýho masa. Lane jí na oplátku hrál na housle. Měla zavřený oči. Zaoblený řasy se jí třásly rozechvěním. Drželi se za ruce. Láska až do hrobu. V kuchyňským sporáku praskal oheň. Lane ji seznámil se svým životním posláním. O Beethovenovi neměla páru. Když se milovali, šeptala mu do ucha:”Víš co, Lane, kdyby se s tebou náhodou někdy něco stalo a nemoh si přijít, tvý housle budu opatrovat jak oko v hlavě, dokud se nevrátíš.” Po tom maléru s čistírnou a jejími kalhotkami v kapse jeho kostovanýho saka Betsy tři dny křičela, tři dny spala, a když se probudila, střelila se do hlavy. Alespoň tak to líčil šerifovi McWrightovi. Nevěřil mu ani slovo. Prý to byla Laneova pistole, jeho otisky prstů a podobný nesmysly. Když mu Lane vysvětloval, že by neublížil mouše, McWright mu řek, aby si trhl nohou.
„Rosa se taky oddělala,“ zašišlal Eman. „Šmikám v kuchyni cibuli, že jo, ona jde kolem, zakopne o kočku a napíchne se na nůž, kterej držím v ruce.“