Vzpomínková kniha na pražské studentské spolužití pozdějšího vynikajícího historika a esejisty Zdeňka Kalisty (1900-1982) s básníkem Jiřím Wolkerem (1900-1924). Autor stál například u zrodu sbírky Host do domu. V textu plasticky popisuje Wolkrovu tvůrčí metodu, vykresluje jeho chování, charakter, povahu, vztah k ostatnímu světu. Cenné svědectví vyšlo pouze jednou – v roce 1933. I proto je dobré si ho oživit. Součástí titulu je i korespondence mezi oběma aktéry.

Ukázka:

Pobytem v Praze, kam jsme se oba dostali na sklonku roku devatenáctého, nastal značný obrat v našem duchovém vývoji. Nelze říci, že bychom se byli dostali do Prahy úplně nepřipraveni. Naopak: moje styky s pražskou literární mládeží v Ruchu, o kterých jsem se zmínil shora, dávaly mi už dávno před mým příchodem do hlavního města tušiti existenci jiných literárních směrů a možností, než byly ty, s nimiž jsem dosud byl počítal. A také Jiří dostával se už v této době z ovzduší výhradného vlivu tzv. dekadentního básnictví, přimykaje se vždy úže a úže k vábivému příkladu melodického a okouzlujícího lyrismu naturistů. Už o prázdninách 1919 vystoupil jsem v Cestě, jež byla považována tehdy za jakýsi avantgardní orgán, básničkou, která lišila se svým utvářením velmi zřetelně od celé mé dosavadní tvorby, stojící dotud pod silným vlivem poezie let devadesátých. A snad současně s mým Člověkem psal i Wolker svého Bílého koně, své Horské růže, svou Štafetu – a jak se jmenují všechny ty zjasněné verše, jež tvoří v posledním vydání jeho díla prvý oddíl básní. Alespoň se pamatuji, že po prázdninách, když jsem jej navštívil v bytě u Borůvků, četl mi je jako poslední ukázky své tvorby. – Oba dva konečně – Jiří i já – pokoušeli jsme se v této době proniknouti do Června, který znamenal jakousi první bránu současného uměleckého nástupu.
Přesto však Praha, do níž jsme na podzim 1919 vpadli, zapůsobila jak na Wolkera, tak na mne velmi intenzivním dojmem. Vylíčil jsem shora, jaký zmatek vyvolalo ve mně nové prostředí, do kterého jsem zapadl v Unionce. To nebyl jen proces pouhého odvenkovštění, co jsem prožíval v nové své společnosti, to byl prudký vír, který se dotýkal přímo kořenů mého duchovního charakteru. Sotva jsem s námahou byl urovnal svoje porůznu sesbírané literární zkušenosti aspoň v jakýs takýs celek – zadul mi do tváře prudký proud bouřlivých diskusí a debat, při nichž dobrá polovina jmen a prací, kritizovaných či prodebatovávaných mým okolím, zůstávala pro mne prázdným zvukem, vzbouzejícím jen zbytečnou úzkost před prozrazením neobratného a neinformovaného venkovanství. Začal jsem překotně doplňovati své vědomosti. Četl jsem rychle, bez výběru, nechávaje se slepě nésti hovory, které jsem právě slyšel.
I Jiří zakolísal zřejmě, když se ocitl mezi pravou mládeží Unionky. Nejsa zúčastněn tak bezprostředně na sporech a debatách našich kavárenských stolků a flámů, nepodlehl ovšem také tak úplně zmatku, v němž jsem se ocitl já. Ale vzpomínám si bezděky znovu na onu poslední návštěvu Wolkerovu v Unionce před Vánoci 1919, o níž jsem se zmínil svrchu a při níž objevil se Jiří mezi námi se svou matkou: Připadlo mi tehdy, jako by v této konfrontaci hledal uklidnění vlastního svědomí, znervóznělého prudkými popudy, kterými naň ovzduší Unionky zaútočilo, a jako by v matce, kterou přiváděl s sebou, spatřoval určitou vnitřní posilu proti zmatku bouřných a neklidných diskusí, jež ho obklopovaly i za úplného mlčení nás všech.
Vlastní vyrovnání Wolkerovo s novým ovzduším bylo daleko pomalejší a nesnadnější než u mne nebo u jiných, kteří se spolu s námi dostali do kavárenské společnosti Unionky a prožili tu svůj vnitřní přerod. Já jsem se přizpůsobil celkem snadno, jsa připraven jednak základními dispozicemi svého zájmu, který dovedl se poměrně lehko přenášeti z ovzduší do ovzduší, jednak zvláštním psychickým rozpoložením, v němž jsem se právě v té době nalézal a o kterém jsem se zmínil v předchozím vyprávění. Už v polovině října – necelý týden po svém příchodu do Prahy, pustil jsem se do překládání politických článků z anarchistického týdeníku Le Reveil, který mi půjčil J. Kamenický, jeden z účastníků našich kavárenských seancí. V téže době upozornil mne Černík na Duhamelovy Compagnous“ Koupil jsem si je, ač stály tehdy horentní sumu peněz, a začal jsem zase překládat. A počátkem listopadu debutoval jsem konečně v Neumannově Červnu, do něhož jsem se tak dlouho marně byl namáhal proniknouti, básničkou Silnice.
Wolker naproti tomu, jak jsem se shora zmínil, ještě někdy v listopadu utrpěl bolestnou porážku při pokusu proniknouti do Neumannovy revue. A také jinak zdálo se, že zůstává poněkud těžkopádným outsiderem, který nemá mnoho smyslu pro dorozumění s námi. Prozradilo se, že nosí mezi svými legitimacemi ještě legitimaci prostějovského Sokola, jíž jsem se svrchu dotkl a která byla v našich očích vysvědčením krajního maloměšťáctví. V nějakém hovoru narazil pak Jiří i na Volnou myšlenku, v níž jsme sice také spatřovali instinktivně cosi buržoazního, ale která přeci jen zase tvořila pro nás jako hráz proti klerikalismu a náboženským „přežitkům“ vůbec jakýsi první stupeň k dokonalejšímu světu komunistické anarchie – a vyjádřil se prý velmi opovržlivě o tomto sdružení, zdůrazňuje otevřeně svoji katolicitu. A to byla věc skoro ještě nebezpečnější, protože prozrazovala jakési dosud neutlumené sklony k aristokratickému estétství let devadesátých, které jsme dokonale už byli ztratili.
Přiznám se, že i mně ty věci poněkud vadily. Připadalo mi dokonce, že Jiří proto se vzdaluje naší společnosti (jak jsem se shora zmínil, nevyhledával Wolker Unionky příliš často), protože nedovede se dosti dobře vyrovnati s jejím myšlenkovým životem. A to bylo velmi bolestné pomyšlení – tím víc, že jsem v Jiřím od počátku viděl svého přítele.
Na druhé straně však vynucovala si rezervovanost, kterou zachovával Wolker proti překotnému myšlenkovému chvatu unionského prostředí, u mne přeci jen určitý přátelský respekt. Cítil jsem v ní jakousi oporu vlastních svých pochyb, jež ozývaly se ve mně občas jako reakce na fanatickou jednostrannost, uplatňující se v naší společnosti. Viděl jsem, že nejsem sám ve svém myšlení, a hovory s Wolkerem utvrzovaly mne jen v tomto – zpočátku nesmělém, pak rostoucím – odporu proti myšlenkovému víru, zachvátivšímu prudkými dojmy mladistvou duši. Můj respekt k Jiřímu dokonce rostl – tím více, čím víc jsem se přesvědčoval, že jeho postoj není diktován prostou opatrnickostí, nýbrž skutečnou opravdovostí jeho vnitřního života, jež nedovedla prostě přejímat, čeho sama byla nepronikla určitými zkušenostmi.
A zde začíná onen vliv Wolkerův na mne, o kterém jsem se zmínil shora a který působil velmi hluboce na můj další vývoj. Myšlenková gravitace Jiřího přivodila, řekl bych, určitý gravitační přesun i ve mně. Moje myšlenky začaly se zvolna vybavovati z prudce se točícího kruhu našich hovorů a diskusí. Dovedl jsem se postavit kriticky k mladému buřičství a prudkému fanatismu, který mne obklopoval. Naučil jsem se rozsuzovati soudy, pronášené apodiktickým tónem, který neznal odmluvy. Naučil jsem se odhadovat přesněji i myšlenkovou závažnost jednotlivých tezí, které mne dříve ohromovaly svou novostí. Nabýval jsem krátce rychleji vlastního obsahu. A důsledek toho byl, že začal jsem se zvolna odvraceti i od prostředí, jež zdálo se mi přetím nenahraditelným.
Zatím však, co já jsem prodělával tento v jistém smyslu retrográdní vývoj – šel Jiří opačným směrem, přibližuje se čím dále tím více ze své strany mému stanovisku. V době, o níž mluvím, tj. někdy na sklonku roku 1919, měl už za sebou několik debutů v „Cestě“, ale konečně i debut v dlouho marně dobývaném „Červnu“. A tento poslední debut měl nesporně větší význam, než obyčejně při takových debutech bývá, neboť přispívat do „Června“ zavazovalo v té době nejen k určitému uměleckému krédu, ale nepřímo i k určité ideové příslušnosti politické. Třebaže Wolkerův vývoj nebyl ještě zdaleka ukončen a vykrystalizován tak, jako byl vývoj jiných, byl jeho příspěvek přeci jen jasným přiznáním směru, kterým se měl Jiří brát. A to ovšem sbližovalo nás ještě víc.

A JEŠTĚ STARÉ TÉMA

Konečně – potřetí jde vlastně o týž děj. Tentokrát však je vyprávěn jakoby z hasnoucí dálky: ne mnou, ale mrtvým kamarádem.
Vydávám dopisy Wolkerovy ve věrném přetisku, zachovávaje do písmene i jejich zvláštnosti pravopisné, různopsaní apod. Pokud jsem se obsahu jednotlivých listů dotkl ve svém vyprávění, odkazuji čtenáře mlčky k příslušným místům svého textu. Jinak přičinil jsem na konci každého dopisu alespoň nejstručnější vysvětlivky.

1.
Pohlednice ze 4/8 1920
Milý příteli!
Trávím poslední dny svých prázdnin ve svatých lesích. Potom zase město a město. Děkuji Ti za lístek. Skutečně prchl jsem z Prahy 15. června – tak rychle a podivně, že jsem si ani index nedal odtestovat. Bylo mi tam poslední dobu nesnesitelně. Napiš mi více do Prostějova. Sám budu též psát.
S „expresionistickým“ pozdravem
Jiří Wolker.

2.
Dopis s datem: V Prostějově 10/8 1920
Milý příteli!
Děkuji Ti za dopis. Těší mě, že Ty jediný z mých pražských přátel jsi si na mě vzpomněl a napsal mi něco o společné věci. Jsem zde jak ve Vystrkově, – nic nemá síly sem doletět, – žiji den ode dne pomalejším tempem. Sem tam něco píši; většinou básně. Na prózu jsem příliš roztříštěný a nedovedl bych ji vnitřně harmonizovat.
V posledním čísle Kmene měl jsem, jak už asi víš, 4 básničky. Báseň Píšova se mi líbila a přál bych si seznámit se s ním. Je z Prahy či z venkova? Napiš mi o něm víc. Co se týče adresy M. Jirky, jest: M. J. Choryň u Val. Meziříčí. Poslal mi svoji knížku Cesta. Mám dojem silnice, hodně široké, pohodlné a uválené a hlavně hodně zaprášené. Dostal-li jsi ji do rukou, napiš mi o ní svůj úsudek. Četl jsem Tvoji polemiku proti Hoffmanovu nacionalismu v Kmenu. Pokud těm věcem rozumím, je dobrá.
Na Sv. Kopečku (mám tam babičku ve vilce u lesa) jsem četl Hasencleverova Sohna a přelistoval jsem tam v Maxu Schneiderovi. Goll, o kterém mi píšeš, – jistě by mě nesmírně zajímal. Žel, – nikdo nejede teď do Prahy, a proto se v brzké době k tomu nedostanu. Naši knihkupci, – objednají-li něco, – tak jim to trvá v nejlepším případě měsíc, než to dojde. A já nemám trpělivosti, abych tak dlouho na to čekal. Tvůj překlad bych si rád přečetl. Přeložil jsem též z G. Kölwelovy knížky Gesänge gegen den Tod několik básniček. (Vyšlo to v knihovně Den jüngste Tag.) Jsou tam některá dobrá čísla, ale mnoho koketérie bez vnitřní nutnosti. Oči básníkovy jsou nové, ale duše jeho je pouze tak moderní, jako klobouky se širokou střechou.
Velmi rád bych se dověděl něco o Orfeovi. Nevím ani, vyšel-li čili nic. Černík mi slíbil, že pošle mi první číslo – vyjde-li. Ale neposlal ničeho, – a proto také nic nevím. Napiš mi, prosím, o tom, – a můžeš-li mi poslat první číslo, – tak mi jej pošli, – já ti poštou pošlu peníze. Mám tu několik příspěvků, které bych tam strčil, – ač obstojí-li před melancholickým úsměvem p. Vaňka, Teigeho atd. Jsem vůbec velmi zvědav na tento časopis a ještě více na jeho vedení.
Poslední dobou mám mnoho co dělat se sebou. Zdá se mi, že prošel jsem už všemi cestami a že začínám už jít bez mapy, na vlastní risiko. A ty první kroky jsou tuze bolavé a ostýchavé. Pomýšlím pomalu na sbírku; nevím však, najdu-li nakladatele.
Jinak trochu učím se římské právo, – hádám se o politiku (následkem toho opustilo mě 70 % mých „přátel“) a ve volných chvílích brnkám na klavír, dívaje se místo do not otevřeným oknem na hlučící, křičící a zpívající ulici.
Tvůj Jiří Wolker

Kniha Maxe Schneidera, o níž byla řeč v listině, byla Der Expressionismus im Drama. Goll, o kterém se Wolker zmiňuje, byl Der neue Orpheus, kterého jsem později vydal knižně u A. Srdce v Praze.

3.
Dopis s datem: V Prostějově 14/12 1920
Milý příteli!
Děkuji Ti za milý Tvůj dopis. Těší mě tu jako zprávy z dalekého světa. Posílám Ti slíbenou aktovku. Odpusť, že později, než jsem slíbil, ale přijel jsem domů tak nemocen, že jsem musel skoro celý týden ležet a ani dnes mi není dobře.
Aktovka je psaná, – jak sám poznáš, – pod vlivem toho. Psal jsem ji předevčírem celou noc. Nevím, není-li na Den příliš dlouhá, ale tuším, že jste se cosi zmiňovali o vánočním dvojčísle. Rozhodně bych nechtěl, aby byla roztržena a vyšla v pokračováních. Kdyby tak muselo být, – tak raději ji netiskni. Rovněž by mi bylo nemilé, kdyby byla vysázena nějakým hanebným petitem, v němž nadělá tiskař více chyb než slov.
Hned jak ji přečteš, – napiš mi, Zdenku, – prosím Tě, – jak se Ti líbí a jak s ní naložíš. Jsem velmi zvědav. Víš, – je to můj první dramatický pokus. Nemohu se o něm vyslovit. Psal jsem ho v horečce a jenom kvůli Tobě, aby jsi mohl na Vánoce domů. Když jsem ty první dny nemohl psát, – tak mi bylo ještě hůře, když jsem si pomyslil, že snad někde na mě hubujete, že nedržím slovo.
Dnes je úterý, ale nedělní číslo Dne jsem dosud nedostal. Kmen i Červen přišly, – děkuji Ti. Otiskneš-li ve vánočním čísle tu aktovku, – pošli mi, prosím mimo obligátního výtisku též autorský. A potom i peníze! Jsme na tom hrozně bledě, – nemám tu vůbec žádných příjmů, a našim říci nemohu. Maminka sama nemá, a s tatínkem jsme v takovém zvláštním stavu, že dělá mi hroznou bolest prosit jej o něco. On by dal, ale s takovým gestem, že bych se musel stydět. V kinu tu hrát nemohu. Vyndali mě odtamtud, že jsem bolševik. Tak, prosím Tě, – vyměř mi brzy můj spravedlivý příděl (ovšem dáš-li to do vánočního čísla) a dej ho poslat, co nejdřív!
Jinak tady žiji docela sám. Musím se učit, protože v únoru mám státnici, ale nemohu se do těch práv dostat. Zvláště teď, kdy mi pořád bolí hlava a nespím celé noci. Přesto ale je to štěstí, že jsem doma. Přejde to, co nevidět, a pak bude zase dobře.
Pozdravuj všechny známé, Jirku, Píšu, Beráka a Weila, a napiš! –
Tvůj Jiří

P. S. Prosím – přehlédni kartáčovaný výtisk té mé věci. Mrzelo by mě, kdyby ji tiskaři příliš zohavili. A rukopis mi pošli, popřípadě uschovej!
J.

S dopisem byla současně poslána aktovka Nemocnice, jež pak vyšla ve vánočním dvojčísle Dne – jak o tom svrchu byla řeč.

4.
Dopis s datem: V Prostějově 27/12 1920
Milý Zdenku, –
tolik dní již chystám se Ti psát, – a nikdy k tomu nemohu se dostat. A celý můj život zde je takový. Přemílám si v ústech horká slova, která nemohu vyslovit.
Předně děkuji Ti za Tvůj dopis. Potěšil mě velice. Víš, – až zde teprve chápu, co mi bylo uměl. pražské prostředí, přátelé a hlavně Ty. Příliš jsem se tady odcizil všem. Nemám tu přátel, mimo několika řídkých výjimek. A nezůstává na tom, téměř všichni bývalí moji známí chovají se ke mně urážlivě, provokují mě na každém místě, – protože jsem – „bolševik“.
Ač jsem psal do administrace Dne, – neposlali mi dosud žádného výtisku od té doby, co jsem z Prahy pryč. Berák mi psal, že prý mám v nějakém čísle básničku. Proboha, snad to není ta Vzdálená milá, co jsem dal Rutteovi a kterou už jednou jste rozmetali! Bylo by mi to velice nepříjemné. Napiš mi, prosím, – co a jak je v tom čísle, tuším 22 (Němec prý tam má posměšnou básničku na Suka), – a můžeš-li, tak mi ono (22) číslo pošli, poněvadž od administrace bych je sotva už dostal.
Děkuji Ti, že mi chceš vydat knížku v Úrodě. Ptáš se na věc, čas a podmínky. Ale já nemám vůbec nic hotového; kdyby aspoň Vrba, kterému jsem poslal svou první knihu veršů, mi odpověděl, – ale on doposud mi svého rozhodnutí nenapsal, a tak jsem co do oněch básniček stále na jednu stranu vázán. Ale, ­– byl-li bys s tím srozuměn – chci se pustiti s pomocí boží ještě do dvou aktovek a potom bych v Úrodě současně s Nemocnicí vydal Tři aktovky. Ovšem, kdy bych ti práci mohl hotovou odevzdati, nemohu přesně určiti, poněvadž sakramentská státnice (v únoru!?†) zadrhla se mi veletěsně kolem krku. Ale do dubna by to přeci jen mohlo být.
Do Orfea nemohu poslati próz, poněvadž jich nemám. Ale u Vladyky leží mi 2 básničky, které jsou dle mého úsudku dosti dobré. Třetí posílám v dopise Tobě, poněvadž nemám adresy na redakci Orfea (Jirko si 1. číslo vypůjčil a ještě je nevrátil.).
Pro Den získávám 1) odběratele, 2) spolupracovníky. Prof. Kamenář je velmi ochoten přeložit něco z Sturm und Drang periody Schillerovy, ale chce vědět určitě, kterou báseň chceme. Napiš mi co nejspíš o tom. Popřípadě poraď, co by bylo ještě záhodno z němčiny přeložit. V něm bychom našli velmi poctivého tlumočníka, zvláště na starší, klasické věci.
Dále: prosba. Napiš laskavě do Dne, ať mi pošlou honorář za Nemocnici. Jsem ve velké finanční mizérii. Tatínek je v domnění, že když jsem doma, nepotřebuji vůbec peněz a já mu o ně říkat nemohu, poněvadž jsme si tak bolestně cizí. A maminka, chudera, peněz nemá. Nemyslíš, že dnešní doba stojí jen na matkách a synech?
Děkuji Ti ještě za poctivá slova o mé Nemocnici. Ve většině se s Tebou shoduji. Jako divadelní hru jsem ji pojal jedině kvůli poslednímu, na optickém vidu založeném obrazu: Jinak chtěl jsem říci: Není smrti! A to není drama – to je velká plocha bez konce, v níž hory a doliny se srovnávají.
Tvůj Jiří

P. S. Tu pěknou adresu jsem bať nepsal já, ale tatínek.

Na vysvětlenou podotýkám, že Úroda byla edice, proponovaná jako podnik literárního odboru Uměleckého klubu při Orfeu, resp. Dni. Prof. Kamenář, o němž je v listě řeč, byl vedle prof. Dokoupila z nejoblíbenějších učitelů Wolkerových na gymnáziu. Překládal, jak známo, hojně z Goetha a Schillera. K myšlence požádati jej o překlad z mladšího Schillera vedly nás odkazy německých expresionistických teoretiků, nalézajících v něm jakýsi prototyp soudobého expresionismu.

5.
Dopis s datem: V Prostějově 17/3 1921
Milý Zdenku,
děkuji Ti za dopis a vidíš, – odpisuji Ti, sotvaže jsem ho obdržel. Neboť mám teď mnoho času, tolik, že ani nevím, kam s ním.
Jsou poslední dobou překrásné dny. Dělá mi to velice dobře. Courám se po celý den po venku; většinou sám.
Když jste jeli kolem Sv. Kopečka, – tak jste naši vilu museli vidět. Jen mít pozornější oči! Je zakrytá trochu lesem a třemi košatými lípami, které stojí před ní.