Satiricko-humoristický román (1884) ztvárňující důležité společenské problémy novodobé Ameriky, základní dílo americké literatury. Příběh se odehrává v polovině 19. století, ještě před americkou občanskou válkou. Román sleduje cestu a vývoj vztahu mezi dospívajícím Huckleberrym Finnem a uprchlým jižanským otrokem Jimem během plavby po řece Mississippi. Společná dobrodružství a nesnáze mezi nimi vytvářejí pouto. Líčení jsou sice podávána Twainovým humorným stylem, zároveň však vyjevují nesouhlas s otroctvím. Knihu doprovázejí klasické ilustrace Kamila Lhotáka.

Ukázka:

„Ale byla to taky fuška, Hucku. Bylo to krásně vyšpekulované a bylo to krásně udělané; a nikdo na světě by neuměl dát dohromady zamotanější a nádhernější plán, než byl tenhle.“
Byli jsme všichni radostí bez sebe, ale největší radost měl Tom, protože měl v lýtku kulku.
Když jsme to s Jimem slyšeli, splaskl nám hřebínek. Toma to moc bolelo a krvácelo to; tak jsme ho položili do vigvamu a roztrhali jednu z vévodových košil a chtěli jsme ho obvázat, ale on řekl:
„Dejte sem ty hadry, já to udělám sám a vy mi tu nestůjte ¨a neokounějte, když se nám únik tak velkolepě daří. Mužstvo ke kormidlům! Odvažte lana! Pánové, – udělali jsme to parádně, jen co je pravda. Škoda že my jsme nedělali případ Ludvíka Šestnáctého. Kdyby to byli svěřili nám, jakživ by se v jeho životopisu nebyla octla věta: ‚Synu svatého Ludvíka, vystup na nebesa!‘ Nikoliv, pánové, my bychom s ním byli frnkli přes hranice – a byli bychom to udělali jako nic. Mužstvo ke kormidlům! Mužstvo ke kormidlům!“
Ale já a Jim jsme se radili – a přemýšleli jsme. A když jsme chvíli přemýšleli, povídám:
„Řekni to ty, Jime.“
Tak Jim povídá:
„No tak teda já se na to dívám takhle, Hucku. Kdyby šlo o to, osvobodit jeho a někdo při tom byl postřelený, myslíte, že on by řekl: ‚Zachraňte mě, jeďme honem pryč a žádného doktora pro něho shánět nebudete?‘ Bylo by to panu Tomovi Sawyerovi podobné? Udělal by to pan Tom Sawyer? Můžete na to dát krk, že by to neřekl. No – a myslíte, že Jim to řekne? Neřekne to. Já se odsud nehnu bez doktora, i kdybych tady měl sedět čtyřicet let!“
Já věděl, že Jim je černý jen na povrchu, ale uvnitř že je bílý, a počítal jsem, že řekne to, co řekl. Tak jsem pověděl Tomovi, že zajedu pro doktora. Tom nechtěl a hrozně povykoval, ale já a Jim jsme na tom trvali a jinak nedali: tak se Tom chtěl doplazit k lanu a odvázat vor sám, ale my jsme ho nenechali. Potom nám vynadal, ale nic mu to nebylo platné.
A tak když viděl, že si připravuju loďku, povídá:
„Tak když už musíš jet, povím ti, co máš dělat, až přijdeš do města. Zamkneš dveře, zavážeš doktorovi pevně a spolehlivě oči a on ti musí odpřisáhnout, že bude mlčenlivý jako hrob. Potom mu dáš do ruky měšec zlata a pak ho povedeš křížem krážem postranními ulicemi a kolem humen a pak ho sem přivezeš kolem ostrůvků a prohledáš ho a vezmeš mu křídu a nevrátíš mu ji, dokud ho nedovedeš zpátky do města, sice nám křídou označkuje vor, aby ho mohl poznat. Tak se to dělá.“
Řekl jsem, že to všecko udělám, a Jim se měl schovat v lese, až uvidí přijíždět doktora, a měl zůstat v lese, dokud doktor zase neodjede.