Mimořádné dí­lo českého národopisu, které vyšlo poprvé v roce 1900. Autorka, rodačka z Kobylí­, sesbí­rala v regionu několika vesnic Hustopečska od obyvatel unikátní­ výpovědi: recepty, pohádky, zaří­kání­, ale i nadávky, pí­sničky, ří­kanky a hlavně zvyklosti, které lidé praktikovali během života, doslova od kolébky do hrobu. Její­ dí­lo je pokladem lidové slovesnosti. Ačkoli je opomí­jeno, bezesporu patří­ ke zlatému fondu národní­ kultury.

Ukázka:

- Dnes má Terezka Koláčkova svadbu, bere si teho sedlářa.
- Doopravdy?
- No! Podařilo se ji. Ona má pár kšsků rolí­, on to řemeslo, co jim bude? Ona uvaří­, počistí­ a nemosí­ na tovarych, bude dělat okolo svýho.
- Ale budš se mět rádi? Dyť on je pořád jak chmšla, chodí­ jak bšbela, ani by skoro k žádnýmu nepromluvil.
- No ono se ří­ká, kdo mlčí­, z teho enom fučí­, ale on není­ zlej nátury, je nemluva, ale neublí­ží­ nikemu. A co by ju neměl rád, íł jéj, tí­ se budš mět rádi, dyť chodil za ňš od 14 roků, co vyšel školu.

Nevěsta sirotek. Jak se nebožka Gabrielka vdávala, ona neměla tatí­čka, tož jak došla mezi hosťů, začala jich ví­tat: Ví­tám vás, vzácní­ páni hosti, ale kde ste mojiho milýho, dobrýho tatí­čka zanechali, a do takovýho nářeku že se dala, všecí­ plakali a já ššst ven, já su velice lí­tostivá, já se na takový nemožu dí­vat. Dyž se tak tí­ sirotci vdávajš, je to přece enom velice smutný.
----------
Po svadbě.
Naša Kača ináč ne, enom každej děvčici radí­, aby se nevdávala. Šak ona by se jakživa nebyla vdávala, ale co ji lidi dali pokoj? Marja Jíłsef, to bylo pomluvy! Ba, že si vybí­rá, ba, že ju žádnej nechce, a vidite, 15 chlapců ju naopravdu chcelo, a dyž lidi pokoja nedali, teho šestnástýho si vzala. No je na ňu dobrej, zle se nemá, ale co je to platný, dyž od první­ho malýho zebrat se nemože, už aji ve Ví­dni byla u tech ženských doktorů, leparí­rovat ju moseli, dělat hrubě nesmí­, tož co je po takovým životě?

Dyť ona by se ta jejich dí­vka nebyla vdávala, no ale co chcél vdovčisko čekat? Má prej štyry malý děti, hromadu řepy kopat a tož vám ani do teho hšterka nechcél čekat. A hospodyň se zlobili, že nemajš tvaroh ohří­tej, přece ji chceli nejakš tš svadbu vystríłjit, dyž je to sirotek. Ale on ne a ne, že on skrz tvaroh čekat nebude, a tož tak byla tá svadba v pondělí­.
A tš Majdušu že měl ten boží­ dobyteček tak rád, býček že bučél, koza bečela a krávy tak že se ohlí­daly. Aji pes a kocšr že chodili smutní­, no ona nám ráno do huby nevzala lebo aji při obědě, pokáď kočka a pes neměli. Hospodyň, div že se nerozplakali donďa do chlí­va. To byla velice dělná dí­vka a měkýho srdca véélice. Takových je pomali.
Jednš taky večí­r, taková chujavica vám byla a tma jak v měchu, no škoda psa ven vyhnat, a my pořád: Ná kde je tá Majduša?
Nelí­tá vám ona s laterňš po humně a nehledá Cigána? Psisko, myslí­m temu bylo zle, zalezlo to kdesik, ona vzala nad ní­m lí­tosť a hledá, hledá, až ho našla. Zakutal se do stohu. Prej chudák, zle je mu a ešče by měl byt celš noc o hladě?