DĚTSKÁ ETUDA V POLOVINĚ DVACÁTÉHO VĚKU

Obyvatelé městečka si zvykli potkávat tu dvojici v křivolakých uličkách, kde se obvykle procházela jen hejna hašteřivých slepic a syčících hus. Odtud pak zpravidla vycházeli na dlážděný chodník hlavní třídy – zavalitý starý muž o holi a chlapec, nedávno odrostlý batolícímu věku. Lidé, kteří z nedostatku jiného zaměstnání sledovali vše pozorněji, věděli, že první zastávkou na svažité maloměstské ulici bude pro ty dva výloha hodinářství, kde lesknoucí se kyvadlo rokokových sloupkových hodin odměřovalo dnem i nocí plynoucí čas. Fascinován nepřetržitým pohybem časomíry stával chlapec dlouhé minuty před výlohou hodinářova krámku. Tady také dvojice zahajovala svůj denní rituál otázek a odpovědí, stejně předvídatelný jako trasa jejich procházky.
„Jestlipak víš, kolik je právě teď hodin?“ bývala první otázka, kterou zde starý muž zpravidla zahajoval průzkum nedávno nabytých znalostí malého vnuka a současně vytahoval z náprsní kapsy ve vestě mohutné hodinky „cibule“. Společně pak zkoumali, zda obě časomíry ukazují shodný čas. Chlapec úporně přemýšlel nad postavením hodinových ručiček a snažil se správně odpovídat na dědovy dotazy. Protože považoval svět malého městečka za zajímavý, a protože se mu společné procházky líbily, sníval o tom, že správným určením času dokáže zastavit věčný pohyb kyvadla, a tím také plynoucí čas.
Když byl čas právě probíhající hodiny a minuty správně určen, vydávala se dvojice na další cestu směrem k dolní části městečka. Hlavní třída, jako koryto nevelké, pomalu plynoucí říčky, protínala hořejší město, aby se pak dole rozšířila do rozlehlé, klidné hladiny náměstí. Uprostřed široké plochy maloměstského rynku byl temný ostrov mohutných starých stromů skrývajících zdi barokního kostela, z něhož nad jejich koruny vyčnívala jen kopule věže pobitá měděnými pláty. Dřevěné štíty několika obchodů po obvodu náměstí se stávaly předmětem dalšího testu. Se zaujatou námahou, vlastní jen dětskému věku, skládal chlapec ještě nedávno neznámé znaky písmen v názvy, které opět vyvolávaly řadu otázek a vysvětlování společenského úkolu pekaře či řezníka.
Lidé, kteří potkávali dvojici při dopoledních procházkách na chodníku obvykle poloprázdných ulic, uctivě zdravili starého pána a někdy se zastavovali na pár slov, zatímco chlapec již luštil názvy obchodů o dům dál. Na protilehlé straně opouštěla ulice náměstí podél mohutné zdi staré radnice a brzy se mezi posledními domky a zahradami měnila ve výpadovou silnici. Sevřena topolovou alejí směřovala pak uprostřed roviny malých políček k mostu přes nedalekou velkou řeku. Tudy pomalu procházel starý muž, opírající se o hůl, s chlapcem, který se už těšil na řeku, na vyhlazené kameny, na tajemné víry pobřežních tůní, kam vhazoval kousky suchých větví, a sledoval, jak se bezmocně točí v kruhovém pohybu vody. Měl velice rád dlouhé procházky po navigaci mohutného toku, po úzké pěšině vyšlapané podél kamenitého břehu, lemovaného pásy obdělaných polí. Předbíhal svého o tolik pomalejšího společníka až k místu, kde pod malým můstkem ústila zpět do řeky bezejmenná strouha, navracející mateřskému toku vodu, kterou lidé kdysi několik kilometrů proti proudu odvedli, aby poháněla městský mlýn. Odsud se mezi řadou topolů otvíral pohled na vysoké, hranaté budovy cukrovaru, na mohutné komíny, které jako věže novodobé pevnosti zaujaly své místo na vyvýšené terénní vlně nedaleko říčního břehu.