Dobrodružná novela pro mládež. Hlavními hrdiny jsou dva čtrnáctiletí vikingští hoši, jeden svobodný a druhý otrok. Navzdory zákazu jdou lovit ryby daleko do hor. Když se příští den vrátí, zjistí, že jejich osada byla vyvražděna. Zdá se, že i oni sami jsou tak odsouzeni k záhubě, neboť jsou bez prostředků a blíží se severská zima. Doprovodné kresby Petra Horáčka navazují na burianovskou tradici české knižní ilustrace.

Ukázka:

I

Na vyvýšeném břehu potoka s narezlým dnem přecházeli sem a tam dva světlovlasí chlapci s dlouhými pruty. Metoda jejich lovu byla jednoduchá. Na háček připevnili návnadu – lesklou mrtvou rybku, nahodili a prutem pohybovali ze strany na stranu, aby přivábili zájem. Když se nedostavil okamžitě, vydali se k tmavé tůňce a částečně i k místům kolem ní, dokud je nezastavilo neprůchodné houští. Návnadu přitom vlekli za sebou, aby vyvolali dojem, že rybka plave v proudu. Pak šli zpět, opět tak daleko, jak jim to porost dovolil.
Podivuhodné bylo, že na omezeném prostoru dokázali sladit své pohyby tak, že se jim šňůry nezapletly ani jednou. Zatím chytili čtyři středně velké pstruhy, ale očekávali mnohem větší úlovek.
„Eriku, já mám strašnej hlad,“ řekl najednou statnější z nich. „Víš, já jsem nedostal nic k snídani, a včera večer taky ne.“
„To je tím, že se ulejváš,“ odfrkl Erik a soustředil se na vytažení další ryby. „Zase tloušť. Tady je to celý vychytaný. Ty, Jensi, já mám nápad!“
„Jakej?“ Jens ho příliš neposlouchal a prohlížel si malou rybu.
„My musíme výš.“
„Ale kam? Tohle je nejlepší místo na celým potoku.“
„K jezeru.“
„Ty ses zbláznil!“ vyhrkl Jens. „To je až v horách. Víš dobře, že tak daleko sami nemůžem.“
„Jak to, že nemůžem?“ načepýřil se Erik. „Řekli nám, že máme chytit co nejvíc ryb. Kde? To je na nás.“
„Eriku, neblbni, ty víš dobře, že tam nesmíme,“ namítl Jens. „Je taky dost pozdě.“
„Houby. To stihnem,“ rozhodl Erik. „Nebuď tak natvrdlej. Za chvilku tam chytnem deset pstruhů, uděláme si oheň a dva si hned upečem. A před večeří budem zpátky. Budeš jíst dvakrát.“
To rozhodlo. Jens podlehl.
„Hele, ale ty ryby tu tahle nechat nemůžem,“ změnil Erik tón. „Seber je a odnes je dolů. Já tady na tebe počkám. A koukej kmitat.“
„Už jdu, už jdu,“ drmolil Jens. Sesbíral ryby a houpavě se vydal do osady.
Erik ho chvíli pozoroval, jak obchází mokřinu a shluky březového houští. Před několika lety tady stával vysoký les, který bylo třeba pokácet. Vesnice ležela pod svahem a z tohoto místa ji nebylo vidět, ale její přítomnost prozrazovaly sloupy kouře. Byly rozdílné barvy, podle toho, jaké se na ohništi právě pálilo dřevo.
To bylo příliš obyčejné, to Erika nezajímalo. Natáhl se do trávy, založil si ruce za hlavu a zadíval se na oblohu s nadýchnutými oblaky. Připlouvaly z moře, jako flotila fantastických korábů. Zasnil se a vzpomněl si na svého děda. Byl stařešinou osady a dříve se plavil po všech mořích světa. Kolik slávy si vydobyl, jaké bohatství získal, co všechno viděl! A jak o tom uměl vyprávět! Na tváři a po těle měl jizvy od bitev, přepadů a výprav, kterých se zúčastnil. Bojoval dokonce se Skrelingy, divokými bytostmi, napůl lidmi, napůl zvířaty. To byl život, a ne tohle! Erik nikdy nepochopil, co děda přimělo, aby se ze skvělého a obávaného bojovníka změnil na obyčejného farmáře a pastevce, který se usadil v pustině a spokojil se tím, že se sotva uživí. Děd se snažil o vysvětlení, ale jeho slova jen zvyšovala Erikův zmatek.
Mnohem zajímavější bylo, když líčil, jak za svého mládí byl svědkem pohřbu velkého vojevůdce. Bylo to podle starých obyčejů. Mrtvého umístili do válečné lodi, obložili poklady a vzácnými dřevy a pak loď zapálili. Tak vypadal triumfální odchod na věčnost. Sám děd, když předloni za krutých bolestí zemřel, byl pohřben podle nových zvyklostí. Zašili ho do hrubého plátna a pak několik měsíců čekal ve skalní dutině spolu s jinými mrtvolami na připlutí první lodi. Ta ho pak odvezla daleko odtud, na hřbitov do Thjodhild, neboť jen tak, v posvěcené zemi, se mu prý může dostat spásy a věčného života. Starý způsob se Erikovi zamlouval rozhodně více.
Náhle zaslechl supění, zvedl se a poznal Jense.
„To je dost, že jdeš,“ přivítal ho. „Dals mámě ryby?“
„Dal,“ přikývl Jens.
„A co říkala? Nadávala?“
„Ani ne. Ale chtěla, abych zametal a tahal džbery. Musel jsem pláchnout. Představ si, že na mělčině uvázl další vorvaň.“
„To je teda radost,“ zamračil se Erik. Pokynul Jensovi, aby nesl oba pruty, a rychle se vydal proti proudu. „To teda máme postaráno o pěkně smradlavou práci,“ poznamenal po několika desítkách kroků.
„Copak ty, ty se z toho nějak vyvlíkneš,“ řekl Jens závistivě. „Ale já ne.“
„To se ví, že ty ne,“ Erik se ani neotočil. „Ty seš otrok.“
Nějakou dobu šli mlčky. Jens měl co dělat, aby Erikovi vůbec stačil. Brzy se kolem nich začaly zvedat vysoké stromy, zejména břízy a smrky. Potok se zúžil a zdivočel. Čerstvé pařezy a osekané kmeny svědčily o lidské práci, proto hoši očekávali, že každou chvíli narazí na dřevorubce, nebo na nosiče dřeva.
Jdeme chytat pod vodopád, připravil si v duchu Erik vhodnou výmluvu.
Ale les byl tichý a zdánlivě prázdný. Snad to bylo také tím, že vše přehlušovalo šumění proudu. Chlapci věděli, že se před nimi zanedlouho objeví skalnatá rokle s četnými kaskádami, kterou budou muset obejít a vrátit se k potoku až mnohem výše. Tady se ocitli na hranicích známého území. Pravda, několikrát se dostali i za ni, ale až dosud nikdy nebyli sami. Vždy s nimi šli muži, silní, zkušení, ozbrojení luky a sekerami.
Vyšplhali na příkrý hřeben, z něhož bylo vidět vzdálené moře, které dokonale splývalo s oblohou.
„Jdem, jdem,“ Erik netrpělivě pobízel Jense, který by se rád vydýchal. „Najednou máš na všecko času dost.“
Potom se ponořili do přítmí velmi hustého lesa, který ještě nepoznal sekeru. Mohli se zde orientovat jedině podle sluchu. Nyní neviditelný potok hřměl kdesi dole. To byla připomínka, že se k němu musejí prodrat za každou cenu. Měli štěstí, protože objevili sotva znatelnou stezičku, která jim postup přece jen ulehčila. Vyhýbala se naprosto neprůchodným houštinám, padlým stromům a mechem porostlým balvanům. Nacházeli na ní bobky. Šli proto velmi tiše, jako na lovu. Byla to ovšem jenom hra, protože s výjimkou nožů neměli jinou zbraň.
„Co když narazíme na Skrelingy?“ zeptal se Jens položertem, ale Erik to vzal vážně.
„Co blbneš? Skrelingové žijou na severu, tady ne. Pamatuješ, co říkal Thor? Žijou v doupatech z ledu a lezou po čtyřech jako vydry, mají drápy a ocasy a u moře si na tělo připnou takovou koženou blánu, která je udrží nad vodou, a tlapy se jim o hodně zvětší...“
„Fuj,“ odplivl si Jens. „Co s takovou nestvůrou?“
„Jedině zabít, a hodně rychle,“ pronesl Erik chmurně. „Protože jinak zabijou oni tebe.“
„Počkej, kde je potok?“ Jens se zastavil.
Chvíli pozorně naslouchali, ale slyšeli jen skřípění, šumění a vrzání, charakteristické zvuky pralesní houšti.
„Potok nepotok, jdem dál,“ rozhodl Erik. „Tahle stezka nás dovede až k jezeru.“
„Seš si jistej?“
„Jo. Pojď.“
„Eriku, já myslím, že bysme se měli vrátit,“ pokusil se Jens znovu.
„Nebuď baba a pojď.“
Jens tedy uposlechl a Erika váhavě dohnal, ale po každé desítce kroků, nyní už opět krajně namáhavých, se pozorně rozhlížel, jako by si chtěl do paměti vštípit zvláštnosti okolí. Bylo to těžké, vlastně skoro nemožné. Kolem všude trčely kmeny velkých stromů a mezi nimi menší v nejrůznějších úhlech. Byl tu hustý, místy pichlavý podrost, trouchnivějící dřevo, vývraty.
Začal tedy uvažovat o tom, co vymyslet, aby Erika odradil a přiměl k návratu. Jenže tenhle kluk před ním byl záhada sama. Byl o rok mladší, tenký, ne slabý, ale spíše typ běžce než siláka. Vynikal mrštností a srdnatostí. Jens věděl, že Erik touží stát se námořníkem a válečníkem. To byl koneckonců sen všech kluků z osady, vychovaných na hrdinských ságách.
Dospělí se ovšem tvářili, že je nezajímá nic jiného, než nový život a nová víra. Protože slibovala věčný život? Snad. Nijak podrobně o tom nehloubal. On, Jens, měl mnohem skromnější přání – vrátit se na farmu do Herjolfsnes.
„Támhle,“ Erik se zastavil tak nečekaně, že do něj Jens narazil. Byli právě v mimořádně tmavém a ponurém lese, kde jim kapradí dosahovalo až po pás. „Tam,“ opakoval Erik.
„Co je tam?“ zeptal se Jens šeptem.
„Skála,“ vyrazil ze sebe Erik vítězně. „Bílá skála. Jsme na místě.“
„Ty máš teda oči,“ zabručel Jens pochvalně.
Oba hoši přidali do kroku a pak se rozběhli. Pojali to jako závod, kdo bude u skály první.
Jens tentokrát vyhrál, což ho samotného překvapilo. Otočil se a pochopil, že Erik zakopl a nyní se zahanbeně zvedá. Vzápětí zahlédl ještě něco. Krev.
„Au,“ Erik zaťal zuby a z rány pod levým okem si vytáhl špičatou větvičku spolu s kousky kůry. Přitom si zapatlal celou tvář a nos.
„Ukaž,“ znepokojil se Jens.
„To nic není,“ vytrhl se mu Erik a na zranění si přitiskl spodek košile.
Jens nenaléhal. Koneckonců nic zvláštního se nestalo. Na zranění byli zvyklí. Loni v zimě, když šel pro vodu, se na něj bezdůvodně vrhl Ruudův největší pes, porazil ho, zahryzl se mu do ramene a sápal se po krku. Naštěstí byl sám Ruud nablízku a psa odtáhl. Jens pak deset dní ležel v horečce, a když konečně vstal, dověděl se, že jenom o vlas unikl utracení. Co také s otrokem, který nemůže pracovat?
Skalní stěna před nimi vypadala jako vysoká hradba. Tady byla orientace už opět snadná. Jezero, k němuž směřují, leží na druhé straně. Mohli se vyškrábat nahoru, ovšem to by bylo zbytečné, vždyť stačilo překážku obejít.
Vydali se tedy do bludiště gigantických balvanů, zaklíněných jeden do druhého v nejpodivnějších pozicích, často tak vratkých, že se nezdálo rozumné pod ně vstoupit. Erik šel opět jako první a s jistotou prolézal labyrintem, komíny a skrýšemi pod závaly.