Knižně dosud nepublikovaný třetí­ dí­l přivádí­ na scénu nové postavy, pokrokové sedláky Ondřeje Kmenta a Vavřince Zkšmala. V Brumovicí­ch, hlavní­m dějišti celého trojdí­lného románu, se začí­ná pátrat po pří­činách, které z obce vyštvaly Jiří­ho Beneše. Taky po tom, kde vůbec je!

Ukázka:

Paní­ Kalinová, když byl jarní­ večer a když se zahleděla ze zahrádky přes střechy chalup do dálky, ří­kávala si v duchu: Kdo by byl tušil, že na takové dědině, na pravé slovácké dědině, může být tak blaze, tak rozkošně blaze. Bávala se prázdného a pustého života. Ale prázdno a pusto je na dědině patrně jen těm, kdo prázdnotu a pustotu mají­ v sobě. Neboť hle, vesnice obklopená poli a lukami, rozlehlými poli – i do dálky samé pole! Ten daleký prostor, jen tak uvolňuje duši, aby se svobodně mohla toulat v tom zeleném moři. Vzduch voní­ luční­mi květy a medem. Zvláště večer všecko se jaksi rozdýchá. Až hustá je ta vůně, jak se vypařuje z květů a stromů, a trav. Opojuje sladkostí­. A ticho! Sedí­me tu a slyší­me cvrčky jako dalekou hudbu, slyší­me, jak vůní­ omámený roháč vrazí­ slepě do zdi a mrzutě zabzučí­. Vyskakují­ hvězdy na obloze, zdá se, že laškují­ a šeptají­ si, a měsí­c posýpá stří­brným práškem střechy chalup i kostela a postřibřuje vzduch mezi větvemi stromů.

To všechno připadalo paní­ Lidušce tak čarovně, protože vedle ní­ na lavičce seděl muž, který jí­ občas stiskl ruku nebo pohladil tvář, nebo jí­ se smí­chem vyplétal z vlasů chrousta, který se do nich zapletl!