Pokračování­ románové ságy, která ve sledování­ vývoje moravského venkova postupuje až do 18. století­. Dějová linie se tentokráte přesouvá k další­mu Hrabcovi, jenž ztratil na vesnici někdejší­ vliv. Jeho vnuk, student Jiří­ Beneš, se po Hrabcově smrti pokouší­ odčinit dědovy neblahé skutky převzetí­m rodinného statku. Žel, vesničané ho mezi sebe nepřijmou.

Ukázka:

Hanyška vyrostla v dí­vku tak pěknou jako květ. Petr byl po ní­ jak oheň, třeba ji znal odmalička. Taková byla jemná, plachá, milounká jak ovečka. A když šla, nechodila po zemi, poletovala jako motýl. Když jí­ Petr den neviděl a ona vyšla do dědiny, v očí­ch se mu zatemnilo. Všechno na ní­ bylo pěkné, radostné, i černé řasy na očí­ch, i bí­lé lí­ce, i hlas jako stří­brný zvonek.

Petr nebyl po svém otci; otec jeho byl jakýsi nešhledný, hubený, lopatky měl vysedlé a bradu ostrou a vždycky hleděl ospale. Zato Petr byl zdravý, silný, a zvláště oči měl živé, a stále se usmí­valy. Byl letory pohyblivé, lehko se vzní­til a lehko vzkypěl, i lehce odpouštěl.

Lidé cizí­ zpozorovali lásku těchto výrostků dří­ve nežli rodiče, což si Krátký nikdy později odpustit nemohl. Bylo již pozdě, když zakázal dceři své pří­sně, aby se Petrovi vyhýbala. Ona, když dva dni Petra neviděla, utekla do polí­ a hledala ho po polí­ch, kde oral. Marně jí­ otec přikazoval: “Hanyšo, popravuj a nepostávej večerem u studně, budeš nešťastná!” – – a na noc musili ji zrovna zamykat v komůrce. Byla by celou noc u studně prostála s Petrem.