Cestopisné fejetony z dvouměsíční cesty autora za slunnou oblohou a klasickou výtvarnou kulturou jsou nabity kulturně historickými podněty, narážkami, suverénní hrou s ironií a jazykovým humorem. Čapek zde nenuceně přechází od věcí trvalých k okamžitým dojmům, střídá detaily a žánrové obrázky, konfrontuje nejslavnější památky s momentkami z ulice. Mistrně kombinuje názory poučeného cestovatele s výkladem jakoby naivním. Výsledkem je jeden z nejosobitějších pohledů na Itálii. Doporučená školní četba.

Ukázka:

PADOVA, FERRARA

Vyznačují-li se Benátky nejvydatněji kanály, gondolami a turisty, je Padova charakterizována podloubími a velocipédy, Ferrara pak velocipédy, cihlovými paláci a románským slohem. Velocipédy nechám stranou; doufám, že za to také ony mne nechají stranou. Co se týče Padovy, tož vězte, že vidět za jedno ráno nejkrásnější díla Giottova, Mantegnova a Donatellova jest veliká milost, dar boží a radost podobná snu. Je to jen maličký, holý kostelíček, ta Santa Marie dell’Arena; ale Giotto jej uvnitř pomaloval od hlavy až k patě, místečka nevynechávaje, a vyplnil jej svou nádhernou, prostou logikou malíře a křesťana, neboť Giotto byl duch skrznaskrz rozumný, zbožný a jasný. A Mantegna, ocelový kreslíř, tvrdý, břitký, já nevím jak to říci: strašný formalista, ale zastřený závojem bůhvíjaké divné, sličné a přísné tesknoty. A Donatello, vášnivý smutek sám, jakási mlčelivá, zahryznutá hořkost ducha příliš dokonalého. Všichni tři z nejmužštějších mezi umělci. Svatý den, kdy lze poznati tyto tři.
Ukončiv tento svatý den tečkou a potom večeří (jenže ne už v Padově, nýbrž ve Ferraře), učinil jsem od předchozí věty zkušenost, kterou vám chci právě říci: varujte se na svých cestách po Itálii takzvaného vína di paese. Je laciňoučké, napohled nevinné, a podává se vám v láhvích, jejichž kubický obsah na první pohled rozhodně podceníte. Když je pak sprovodíte ze světa – je totiž náramně dobré –, vstoupí do vás jakýsi zápal, bojovnost, zpěvnost, nadšení a podobné city. Nuže, kdybych v této chvíli měl před sebou jistého **, který tam u vás, v Čechách, píše hrozné hlouposti o divadle, skolil bych jej; neboť v takové jsem ráži. Skolil bych ještě mnoho jiných, kteří píší o umění, například *** a jiné jinak vážené osobnosti * (* Já je v zločinném pychu a první ráži jmenoval; ať mi to odpustí. Nyní to napravuji, ne abych se vyhnul soudu božímu, ale protože jsem jich vyjmenoval příliš málo. Chtěl jsem tím jenom říci, že v umění je nutno být novotářem, nebo něco podobného.), a pak, potřísněn jich krví a hlasitě zpívaje, velebě Giotta, Mantegnu a Donatella, šel bych si lehnout a ještě usínaje bych viděl kostelíček dell’Arena a oltář v Santu a kapli v Eremitani, zavrhl bych sebe sama, poklonil bych se neskonalé velikosti umění a usnul bych s poslední vděčnou vzpomínkou na víno di paese.
Než, nedostává se mi krve vzdálených, nemohu vyžít svůj svatý zápal, nedovedu vám nakreslit fresky, které jsem dnes vzýval. Za dnešní den jsem prošel všechny kostely Padovy a Ferrary; neptejte se, kolik jich bylo. A nyní tvrdím, že křesťanství zemřelo tady na jihu s románským slohem, na severu s gotikou; a že vysokou renesancí a hlavně barokem počíná se něco nového a celkem nesympatického, totiž katolicismus. Křesťanství k nám může mluvit jen primitivní, přísnou, svatou řečí raných slohů; je vážné, čisté a poněkud prosté. Vedle něho je renesance pohanská a barok modlářský, fetišistický, zkrátka katolický; je tu cosi kulturně nápadně nižšího proti rané náboženské čistotě. Celá ta maniakální pompa, mramorové intarzie, brokáty, štukatura, zlato, věžovité oltáře, celá ta studená skvělost vám nábožensky neřekne ani nejmenší zlomek toho, co tak nesmírně vážně a čistě mluví z Giottovy kaple.