Výbor z básní, písní, rozhlásků a blues jednoho z nejvýznamnějších a nejoblíbenějších básníků 2. poloviny 20. století, klasika moderní české poezie. Knihu provázejí fotografie editora Michala Huvara a doslov Miroslava Kováříka, v deluxe verzi i multimediální doplňky, jako např. audio nastudování jedenácti Kainarových blues několikanásobným laureátem Wolkerova Prostějova Dušanem Utinkem (pouze v Apps Carpe Diem Online).

Ukázka:

Blues o děvčátku a labutích

Než umřelo prý řeklo to děvčátko
jediné slovo
A všichni se divili
Lékaři Primář I vrchní sestra se divila –
Než umřelo prý řeklo to děvčátko
Jediné slovo

Touha

Nebylo mu ani sedm roků
Pokoj devítka byl plný mlčení v tu chvíli
Ve vzduchu plul bílý člun
tažený labutěmi velmi ospalými
Pokoj devítka byl plný labutí
Všichni se divili
Ale kdo nosíte při sobě
příruční slovníček smrti
víte že na stránce té a té
to slovo se najde

Dokonce s poznámkou:
Povzdechnutí
obvykle poslední

Prosím vás
listujte potichu

(1966)

(XXVIII)

Těch písní, co se dneska rodí!
Snad s každou novou vteřinou
písnička uzří světlo světa.
Nabere dech
a k slunci vzlétá,
chvilinku krouží
– a pak zrada…
Písnička mrtva k zemi padá…
Tož jsem si řekl, Pepo, těpic,
ty písničky jsou
z rodu jepic,
takové nepiš! Ty se vzchop
a napiš takový ten pop,
co bude lidem v uchu zníti
jak zvon i jako vlnobití,
vymysli melodii onu,
co sladce teče z amplionů,
prostou, ne ale primitivní,
takovou tu, co byly by v ní
i takty plné bubnů dobra
a takty kruté jako kobra,
též kvartsextakord jako růže
ti k zbohatnutí dopomůže,
pak malou špetku Beethovena
– já vím, že krás se nemá, nemá,
no ale když už,
tak už tedy,
však nebude to naposledy –
pak střed, nejlépe přes Hodonín,
a za podpory starých tónin
dokončíš Velkou Píseň, dítě,
co věky věků proslaví tě
jako ti hadi Laokoonta.
A budeš v bance mít
dvě konta.
– – –
Ty moje Múzo! Gde sa túláš?
Stvořil jsem píseň.
Byl to guláš.
– – –
Vzdychám si, zvadlý, tesknící.
Ach, stvořit aspoň
jepici…