Vzpomínková kniha „posledního slováckého gajdoše“ Štěpána Příkazského (1902-1993), výrazné osobnosti Podluží, přináší jeho slovy vyprávěný příběh šohaje, kterého nešťastná láska vyštvala do Argentiny. Tam mj. poznává legendární cestovatelskou dvojici Hanzelku a Zikmunda. Oba o jeho osudu píší kapitolu do veleúspěšného titulu Tam za řekou je Argentina. Příkazský nejprve popisuje dvacet let na Podluží, dětství, mládí a jinošství prožité v Lužicích a Mikulčicích, poté nelehký život vystěhovalce na jihoamerickém kontinentě. Vzpomínky zachycují více než půlku minulého století. Protože autor byl od prvního setkání až do své smrti celoživotním přítelem Miroslava Zikmunda, titul je v této verzi doplněn unikátním filmovým vzpomínáním legendárního cestovatele. (Video HD, 40 min.)

Ukázka:

Cyril si takovou svatbu ale nepředstavoval, nicméně jevilo se, že situace si to žádá. Smířil se s tím a po svatbě si hned stěhoval výbavu k Maryšce, už Příkazské, do domu číslo 100. Maryška pak pracovala v domácnosti a na poli, Cyril dělal tesařinu v Hodoníně.
Takto tedy povstalo šťastné manželství dvou do sebe zamilovaných lidí, z něhož jsem jako prvorozený přišel na světlo boží 24. prosince 1902.
Byl to čas Vánoc. Hvězdy se mihotaly v mrazivém tichu na jasné obloze. V domku na dolním konci dědiny se svítilo. Na mladou ženu v něm přišla těžká hodinka. Konejšila ji porodní bába Pohlová:
„To už tak musí být, Maryško. Proto asi máme děti tak rády, že je rodíme s takovou bolestí.“
Bolest Maryšce skončila, až svého prvorozeného políbila. A v tu chvíli se ze síně ozvala píseň opožděné kolednice – cikánky Danielové.
„Tetičko Maryško, dejte nám něco,“ zazněl huhňavý její hlas.
„Pojďte dál, Danielko, na dobrou jste došla. Naše mladá hospodyň má syna!“ zvala cikánku Anka Hlávková.
„Jaké to štěstí, Maryško, chlapec bude k radosti. A bude ji kolem sebe šířit na všecky lidi!“
Pochopitelně že po takovémto prorokování musela být cikánka bohatě obdarována.
O dva dny později, na svatého Štěpána, jsem byl pokřtěn ve farním kostele v Mikulčicích. Ne jinak, než jménem Štěpán. Doma mě mamička přejmenovala na Štefinka. A to jméno mi už zůstalo nadobro.
V prvním roce věku mě přepadla oboustranná kýla. Přivolaná Pohlovka doporučila operaci. V úvahu připadala pouze Vídeň, hlavní město Rakouska-Uherska. Rodičové se tedy rozhodli pro dalekou cestu. Cyril uměl nějaké to slovo německy, vymohl si v Hodoníně dovolení, aby mohl nezkušenou manželku se synkem doprovázet.
Ve Vídni bylo rodičům zatěžko rozloučit se s dítětem. Maryšce to mohlo srdce utrhnout, když synáček k ní spínal ručky. Nedalo se ale nic dělat, jen čekat na to, až byli po několika týdnech oba rodiče vyzváni, aby si pro synáčka přijeli. Operace se zdařila a primář jim lámanou češtinou připomínal, že chlapec nesmí nikdy těžce pracovat.