Vzpomínková kniha „posledního slováckého gajdoše“ Štěpána Příkazského (1902-1993), výrazné osobnosti Podluží, přináší jeho slovy vyprávěný příběh šohaje, kterého nešťastná láska vyštvala do Argentiny. Tam mj. poznává legendární cestovatelskou dvojici Hanzelku a Zikmunda (jejich návštěva mezi krajany v pamětech nemůže chybět). Oba o jeho osudu píší záhy kapitolu do svého později veleúspěšného opusu Tam za řekou je Argentina. Příkazský nejprve popisuje dvacet let na Podluží, dětství, mládí a jinošství prožité v Lužicích a Mikulčicích, poté nelehký život vystěhovalce na jihoamerickém kontinentě. V knize, jež končí návratem rodiny do Československa v roce 1950, tak zachycuje více než 50 let minulého století.

Ukázka:

DOMA

Byla svatba veselá, jak na Slovácku býti má. Vdávala se Františka, dcera Poluše Buškové, vyhlášené parádnice. To se však nedalo říct o několika mírách jejích polí. Tetka Buščena nebyla totiž dobrá sedlačka, byla však penzistka c. k. tabákové továrny v Hodoníně. Měla tam odpracováno třicet pět let. Její penze dosahovala na osmnáct zlatek měsíčně. Za ten obnos se dala koupit roční jalovice. Díky tomuto penzijnímu příspěvku nebyla u Bušků bída.
Vdávala se jediná dcera, a proto se svatba musela vydařit. Svatební kapela čítala jedenáct muzikantů, hosté byli pozváni až do nejvzdálenějšího příbuzenstva. Jídla a pití byly plné stoly.
Ženich Jan Kordulík pocházel „jen“ z chalupnické rodiny. Byl vyučen tesařem, a to se tetce zamlouvalo. Za staršího mládence si vyvolil Cyrila Příkazského, se kterým se v Hodoníně společně učil. Nevěsta si pozvala za starší družičku kamarádku Maryšku Hlávkovou, černookou krasavici.
Aby svatba dopadla podle očekávání, záleželo na třech osobách. Asi nejvíce na starším a už ženatém člověku, jakémsi vedoucím celého svatebního veselí. A neméně důležitými rolemi byli pověřeni starší mládenec a starší družička.
Cyril měl u hostů důvěru, kdežto mladičká, nezkušená Maryška vzbuzovala obavy, že v řečnickém umění s mládencem neobstojí. To se mělo ukázat ve chvíli, kdy si měli vzájemně pronést přípitky. Nastalo ticho jako v kostele. Oba znali svatební přípitek téměř doslova. Čekalo se, jak se družička zachová.
První začal deklamovat Cyril:
„Přestaň muziko hrát, když já budu mojí družičce připíjat!“
Družičce podával talíř a pokračoval:
„Družičko má starší, ze všech nejmilejší, připíjám tobě, také sám sobě, na zdraví tvého, na zdraví mého, líca červeného.“
Maryška talíř uchopila a rázně odpověděla:
„Mládenečku starší, můj nejmilejší, za takový přípitek děkuju.“