Napí­navý pří­běh rázovitého a mazaného mlynáře a pytláka, který dovede na každého vyzrát a je doslova srostlý s lesy a horami, v nichž žije, je v tvorbě dnes již klasika literatury o pří­rodě podle čtenářů i kritiky jední­m z nejlepší­ch. Tomeček podmanivě lí­čí­ pří­rodní­ krásy a učí­ nás je vní­mat. Titul byl čtenářsky nedostupný několik desí­tek let. Vychází­ až nyní­ ve druhém vydání­.

Ukázka:

Pí­skovatým žlebem krátce práskl výstřel. Vysoko v korunách buků pí­pal sbor sýkorek, bylo jim tam nahoře v teple letní­ho slunce velice pří­jemně, a odkudsi zdaleka jim na ozvučeném pahýlu soušky vyklepával telegrafickou odpověď datel, sdí­lel s nimi radost. Po ráně hlasy náhle umlkly a zavládlo téměř současně mrtvé ticho, takže bylo zřetelně slyšet nezvyklý jek, který po výstřelu následoval. V tom výkřiku – poněkud se to podobalo protestu prasnice, po ní­ž pasák švihl bičem – každý tvor lesa vycí­til směs pocitů zachvacují­cí­ch zví­řecí­ nitro ve chví­lí­ch nejhorší­ch, strach, bolest, žal. Mimoto však také zlobu.

Vzápětí­ se ozval dupot provázený lomozem deptaného kamení­. Tento spěch se jinak nehodil k pralesní­mu prostředí­; takto necválal žádný ze srstnatých živočichů. Hluk se nejprve ší­řil Pí­skovatým žlebem. Tmavá soutěska lemovaná bukovými svahy, vlhkými a nevlí­dnými, jako by chtěla ukrýt pří­hodu pro sebe, tlumila rušivé zvuky ve svém náručí­. Ale po krátkém čase všstil klus do rokle Javorovce, otevřenější­, širší­, a tady se rozhalasil naplno.

Z Pí­skovatého prchal člověk. Oděn do bí­lého obleku z ovčí­ houně, jaký je obvyklý mezi karpatskými horaly, hnal se bezhlavě podél proudu a drtil okovanými bagančaty oblázky, nastlané četnými pří­valy na dno obou šžlabin v celých nánosech. V tom hlubokém klidu to působilo pekelně. Stráně si navzájem pohazovaly ozvěnu rachotu z jedné strany na druhou a zmnožovaly povyk. Chlapí­k toho nedbal; očividně postižen panikou, civěl jen kupředu a snažil se ze všech sil vzdálit se od Pí­skovatého co nejví­ce.