Gabriela Preissová si získala v české literatuře místo především jako autorka vesnických dramat Gazdina roba (1889) a Její pastorkyňa (1890). Málokdo ví, že obě díla měla ještě svá prozaická zpracování. Povídka Gazdina roba, obrázek ze Slovácka, byla psána dva roky před dramatem téhož jména. Poprvé vyšla časopisecky v Osvětě 1889. Preissová v ní ukazuje sociální rozpory slováckého venkova a zhoubný vliv peněžní morálky na křivení lidských vztahů. Osou syžetu je žena bojující s předsudky svého prostředí. Oproti dramatu je zde rozdílné zakončení: povídka nekončí zoufalým výkřikem Mánkovým, ale smířlivě.

Ukázka:

Konečně obě selky, Mešjanovka a Kotlibová, na jarmarku pokoupily a braly se v přátelském hovoru k Mešjanovou vozu, že pojedou již domů, do Mikulce. Kotlibovka, žena pomalá, tělnatá, si v náručí donášela pro dceru pěkný kolovrat a truhelku na šití, všechno po nové módě, bez vyřezávaných formiček, jen tak na dlábky osoustruhované a nažluto vyhlazené. Mimo to nesla ještě na ruce zavěšený naplněný sotůrek (= kulatá dlouhá mošna) a kolem krku kolikonácte perníkových růženců pro pokmotřené a hoferské děti. Bylo toho až na potíž, že sotva oddychovala. Vytáhlá, suchá Mešjanová, ač se v zámožnosti počítala nad Kotlibovku, nehanbila se dosud za plachtovou nošu na zádech, a proto si s prostýma rukama pohodlněji vykračovala, ohlížejíc se ještě na všecky strany, kde co lze uhlídati.
Tak se dostaly až před Ehrensteinovu hospůdku na skalickém předměstí; prvá si vylezla na vůz Kotlibová a uvelebila koupi i sebe. Mešjanovka zatím vešla do hospody vypořádat se s krčmářem za holbu burčáku (= mladého vína), jejž byla dojevši zakázala pacholkovi; sama si teď ještě na cestu pro zahřátí poručila sklínku sladké kořalky. Byla to již dnes tu ve Skalici třetí; to lidé k její nechvále věděli, že se ráda napije.
Potom teprve se dobrala k vozu, shodila nošu do slámy a přisedla k sousedě. „Tož jeď už spánembohem!“ kázala pacholkovi.
„Tak se to slunko dnes přede Všemi svatými z mlhy vyloupalo,“ povídá hlasitě zardělá, upocená Kotlibovka, „že nebylo třeba kožucha bráť. Kdybych byla vespod navlékla kacabaju (= lehký ženský kabátek), hned bych se včil svlékla.“