Příběh, zasazený do tuláckého a maloměšťáckého prostředí, pojednává ve formě autorova osobitého jazyka o nástrahách lásky, o drobných i zákeřných zradách důvěry.

Ukázka:

Isabela si natáhla na rychlo košili a bosa běhala sem tam, vymetla s chlapy všechny kouty, neboť ti dva si vedli jako nezbedové, kteří se dali do hry na slepou bábu.
Kabrhel měl v ruce sekerku, touž, kterou cikán čtvrtil kanečka. Ach, kdyby nebylo té sekery! Už ji zvedá, už se rozpřahuje, již vede ránu.
Kriste Ježíší! Cyprián uhnul hlavu. Jaká úleva! Jaká úleva, čepel teď vězí na tři prsty ve dveřích a ani Kabrhel ji nevytrhne zpátky. Ta sedí, panečku! Ba, ten ji zarazil!
Nyní se hrne na Cypriána jenom tak s pěstí. Ať mu tedy namele, aspoň ho přejde vztek, o výprask není zle, když nenepoteče krev, pak je to v pořádku, pak máme vyhráno.
Isabela se smála do hrsti a chtěla se již obléci, aby těm rváčům natočila po žejdlíku piva. Cyprián zatím seběhl dolů do nálevny a Kabrhel v patách za ním. Vběhl na síňku a odtud do kuchyně.
Na příručním stole u ohniště ležely rožně. Cyprián je zhlédl a ve strachu a v hrozné panice, neboť měl dosud v živé paměti sekeru, sebral je do hrsti. To však jej zdrželo o malou chvíli, o mrknutí oka, a právě tato chvíle stačila, aby jej řezník chytl. Jako nic vyrval ony dráty a smykl Cypriánem tak, že letěl do kouta. Rožně se rozsypaly a pouze po jednom zůstalo v ruce Cypriánově a v ruce řezníka.
Oba chlapi stáli proti sobě. Kabrhel mířil na cikánovo srdce. Byl dobrák od kosti, bůh ví, co se s ním stalo, že takhle zvlčil. Snad přece jen ležela příčina té zuřivosti v Isabele. Vždyť i ten Cyprián napřáhl ruku a míří na srdce Kabrhelovo.
Teď přijde konec! To je on! To je onen slavný a proslulý konec konců. Smrt!
Slaboch Cyprián bodl ze všech sil a ubohý drát, jenž nebyl silnější, než bývá hřebík, se zanořil asi tak na dva couly do pátého mezižebří a silák Kabrhel se svalil na zem. Hlava mu řinkla o hliněnou podlahu, byl mrtev, či jak se říká za novějších časů, měl to odbyto.