Dobrodružná novela pro mládež. Hlavními hrdiny jsou dva čtrnáctiletí vikingští hoši, jeden svobodný a druhý otrok. Navzdory zákazu jdou lovit ryby daleko do hor. Když se příští den vrátí, zjistí, že jejich osada byla vyvražděna. Zdá se, že i oni sami jsou tak odsouzeni k záhubě, neboť jsou bez prostředků a blíží se severská zima. Doprovodné kresby Petra Horáčka navazují na burianovskou tradici české knižní ilustrace. Distribuce App Carpe Diem Online.

Ukázka:

I

Na vyvýšeném břehu potoka s narezlým dnem přecházeli sem a tam dva světlovlasí chlapci s dlouhými pruty. Metoda jejich lovu byla jednoduchá. Na háček připevnili návnadu – lesklou mrtvou rybku, nahodili a prutem pohybovali ze strany na stranu, aby přivábili zájem. Když se nedostavil okamžitě, vydali se k tmavé tůňce a částečně i k místům kolem ní, dokud je nezastavilo neprůchodné houští. Návnadu přitom vlekli za sebou, aby vyvolali dojem, že rybka plave v proudu. Pak šli zpět, opět tak daleko, jak jim to porost dovolil.
Podivuhodné bylo, že na omezeném prostoru dokázali sladit své pohyby tak, že se jim šňůry nezapletly ani jednou. Zatím chytili čtyři středně velké pstruhy, ale očekávali mnohem větší úlovek.
„Eriku, já mám strašnej hlad,“ řekl najednou statnější z nich. „Víš, já jsem nedostal nic k snídani, a včera večer taky ne.“
„To je tím, že se ulejváš,“ odfrkl Erik a soustředil se na vytažení další ryby. „Zase tloušť. Tady je to celý vychytaný. Ty, Jensi, já mám nápad!“
„Jakej?“ Jens ho příliš neposlouchal a prohlížel si malou rybu.
„My musíme výš.“
„Ale kam? Tohle je nejlepší místo na celým potoku.“
„K jezeru.“
„Ty ses zbláznil!“ vyhrkl Jens. „To je až v horách. Víš dobře, že tak daleko sami nemůžem.“
„Jak to, že nemůžem?“ načepýřil se Erik. „Řekli nám, že máme chytit co nejvíc ryb. Kde? To je na nás.“
„Eriku, neblbni, ty víš dobře, že tam nesmíme,“ namítl Jens. „Je taky dost pozdě.“
„Houby. To stihnem,“ rozhodl Erik. „Nebuď tak natvrdlej. Za chvilku tam chytnem deset pstruhů, uděláme si oheň a dva si hned upečem. A před večeří budem zpátky. Budeš jíst dvakrát.“
To rozhodlo. Jens podlehl.
„Hele, ale ty ryby tu tahle nechat nemůžem,“ změnil Erik tón. „Seber je a odnes je dolů. Já tady na tebe počkám. A koukej kmitat.“
„Už jdu, už jdu,“ drmolil Jens. Sesbíral ryby a houpavě se vydal do osady.
Erik ho chvíli pozoroval, jak obchází mokřinu a shluky březového houští. Před několika lety tady stával vysoký les, který bylo třeba pokácet. Vesnice ležela pod svahem a z tohoto místa ji nebylo vidět, ale její přítomnost prozrazovaly sloupy kouře. Byly rozdílné barvy, podle toho, jaké se na ohništi právě pálilo dřevo.
To bylo příliš obyčejné, to Erika nezajímalo. Natáhl se do trávy, založil si ruce za hlavu a zadíval se na oblohu s nadýchnutými oblaky. Připlouvaly z moře, jako flotila fantastických korábů. Zasnil se a vzpomněl si na svého děda. Byl stařešinou osady a dříve se plavil po všech mořích světa. Kolik slávy si vydobyl, jaké bohatství získal, co všechno viděl! A jak o tom uměl vyprávět! Na tváři a po těle měl jizvy od bitev, přepadů a výprav, kterých se zúčastnil. Bojoval dokonce se Skrelingy, divokými bytostmi, napůl lidmi, napůl zvířaty. To byl život, a ne tohle! Erik nikdy nepochopil, co děda přimělo, aby se ze skvělého a obávaného bojovníka změnil na obyčejného farmáře a pastevce, který se usadil v pustině a spokojil se tím, že se sotva uživí. Děd se snažil o vysvětlení, ale jeho slova jen zvyšovala Erikův zmatek.
Mnohem zajímavější bylo, když líčil, jak za svého mládí byl svědkem pohřbu velkého vojevůdce. Bylo to podle starých obyčejů. Mrtvého umístili do válečné lodi, obložili poklady a vzácnými dřevy a pak loď zapálili. Tak vypadal triumfální odchod na věčnost. Sám děd, když předloni za krutých bolestí zemřel, byl pohřben podle nových zvyklostí. Zašili ho do hrubého plátna a pak několik měsíců čekal ve skalní dutině spolu s jinými mrtvolami na připlutí první lodi. Ta ho pak odvezla daleko odtud, na hřbitov do Thjodhild, neboť jen tak, v posvěcené zemi, se mu prý může dostat spásy a věčného života. Starý způsob se Erikovi zamlouval rozhodně více.