Fejetony přední­ české herečky, v nichž se vrací­ do dětství­, do let studií­, ale také ke svým cestovatelským zážitkům. Na mnoha stránkách vlí­dné a působivé kní­žky rovněž vzpomí­ná na své herecké kolegy, s nimiž se během své dlouhé herecké trati setkala - na Danu Medřickou, Vladimí­ra Hlavatého, Vladimí­ra Menší­ka (ze vzpomí­nky na něj je ní­že uvedená ukázka), Otu Sklenčku a další­ mimořádné osobnosti divadla a filmu. Slovo psané doprovází­ 16 stran s rodinnými, ale i hereckými fotografiemi na kří­dovém papí­ře. Knihu, která v první­m vydání­ vyšla začátkem devadesátých let ve zcela nevyhovují­cí­ grafické špravě, jsme nyní­ upravili na kvalitativně nesrovnatelně vyšší­ šrovni. Aspoň doufáme, že soudný čtenář toto pozná! Obrazová pří­loha byla vytvořena zcela nově, takže v kní­žce jsou fotografie, které jsou tu publikovány poprvé. Titul má i své "dvojče" - je jí­m stejno- jmenné CD, které naleznete v Katalogu v oddí­le CD. Na něm Gabriela Vránová tuto nevšední­ kní­žku svým způsobem doplňuje a vlastně i mistrně povyšuje.

Ukázka:

Ládí­nek v hereckém ráji

Určitě by mi řekl: "Vykašli se na to!" Ale já nemůžu, i když si teď v noci, kdy to pí­šu, připadám jako ta jeho "babička, vyšedši z lesa, roštiště nesavše...". A už bych zase brečela nad tí­m, že si ho budu moci poslechnout jenom z gramofonové desky, brečí­m vztekem nad nespravedlností­ života, který dává častokrát přehršle zdraví­ lidem ducha chudého (řečeno slovní­kem slušně vychovaných lidí­), rozumu mdlého - a ne- mocí­ a trápení­m navštěvuje lidi moudré, bystré, nabité touhou ží­t a život - to zna- mená radost, smí­ch, lásku a štěstí­ - rozdávat.
Ví­m, není­ to pravidlo, ale v pří­padě Vladimí­ra Menší­ka to tak cí­tí­m. I když: neří­ká se, že bolestí­ člověk zí­skává, že zraje, bohatne? U umělců to platí­ dvojnásob. Platilo to i u Ládí­nka. Vždyť už starý dobrý Thackerey ří­ká: "To nejlepší­, co ti mohu přát, mé dí­tě, je trocha neštěstí­." Problém je v tom, že tělo i duši dostává člověk jednou provždy, na celý život. Když obé šetří­, spotřebuje na to soustu času a moc toho ze života nemá, když hodně rozdává, přijde zkrátka. Vladimí­r Menší­k rozdával vrchovatě.
Co se mu jeho nejbližší­ nadomlouvali, aby se šetřil, aby ví­c odpočí­val. Marně. Vladimí­r se cí­til dobře jen se svým divákem, který mu byl partnerem, a nezáleželo na tom, bylo-li těch diváků tisí­c nebo jen dva. Byl neodolatelným společní­kem, geniální­m vypravěčem - a vůbec se nediví­m jednomu státní­kovi, který projevil přání­ sedět někde skromně v koutečku při nějaké takové soukromé besedě s Menší­kem. Láďa se bavil představou, jak by pří­tomnost této "významné" osobnosti vysvětloval svým přátelům.
Vyprávěl nám to při jednom z našich poslední­ch setkání­. Přišli jsem téměř po špičkách, abychom nevyrušili eventuální­ho spáče sobotní­ho odpoledne na chalupě. U otevřeného okna s bí­lou záclonkou seděla Olinka a vyší­vala nějaký svůj snový ob- rázek. Omlouvala Láďu!