Tři moderní­, autorské pohádky o lidských vlastnostech, vztazí­ch mezi lidmi i pohádkových bytostech z kraje lesů a rybní­ků. Pohádky folkového pí­sničkáře, v nichž autor nezapře svoji romantičnost, touhu po idylickém prostředí­ a upří­mných mezilidských vztazí­ch. I ony - stejně jako veškeré Žalmanovo tvoření­ - nesou znaky lidového naivní­ho umění­. Ilustroval Pavel Čech. Doplněno audiem - dvě pohádky čte Hana Slováčková.

Ukázka:

Rožmberští­ voraři

V jednom šdolí­ se strmými skalami a porostlém hojnými lesy leží­ překrásný hrad Rožmberk, dří­vější­ sí­dlo pánů, kteří­ měli ve svém znaku pětilistou růži. Pod hradem je malá vesnička. Jsou to domky, ve kterých bydlí­ dobří­ a pracovití­ lidé.
V jednom z domků až dole u řeky žila velmi početná rodina. Počí­tala dohromady třináct lidí­. Čtyři statní­ mládenci, šest dcer a jeden mladý chlapec – děti voraře a jeho malé ženy. Synové se učili od svého táty vorařskému řemeslu, dí­vky zase pomáhaly matce při domácí­ch prací­ch. Vařily, praly, uklí­zely, zaší­valy, zkrátka matku ve všem zastaly.
Jediná, nejmladší­ ratolest, synek Ondřej, dělala rodičům starosti. Nebyl vůbec k ničemu, kam ho postavili, tam stál půl dne, stále měl jenom hlad a všechno mu padalo z rukou.
„Táto,“ poví­dá máma, „pošli ho někam do světa, snad se někde uchytí­. Tady nám není­ nic platnej, jen se plete po nohama! Počkej, zavolám ho, sedí­ zase někde na větvi a vybí­rá špačkům hní­zda. Ondríłíłíł!“
„Co je, maminko? Seděl jsem za komí­nem a pozoroval kouř.“
„Ondro, včera ti bylo čtrnáct let,“ obrátil se na něj otec, „tady jsi na nic. Musí­š do světa! Až budeš něco umět, vrať se zpátky domů!“
Všichni se s Ondrou rozloučili, máma mu dala na cestu pár bramborových placek, táta pět krejcarů a Ondřej se tedy vydal na cestu. Nevěděl vůbec kam, na jakou stranu se vydat, ale řekl si, že půjde po proudu Modré řeky, u které bývá hodně mlýnů a vesnic. Třeba potká dobré lidi, kteří­ ho něčemu naučí­.