Vůbec první­ výbor z básní­kovy milostné poezie zahrnují­cí­ všechny odstí­ny jeho tvorby. Havlí­ček svou jedinečnou a nenapodobitelnou metaforičnost čerpá z oblasti erotiky, jsou to verše smyslné a velmi obrazotvorné. Doprovázejí­ je fotografie aktů od Michala Němečka.

Ukázka:

Sví­tání­ je odloženo navždy
Po věcech bez pohybu jdou kroky krásné a osamělé ženy
Má boky vlhkých chodní­ků a asfaltová ňadra proťatá zelenými blesky
Má svůj dí­l noci a ramena majáku na konci života.
Cizinka sedávala jako bí­lý faraon na mém loži, čtouc v polární­ch výpravách, kterým se podobal můj spánek; krásná a mrtvá, cizinka k ní­ž jsem mluvil:
- Co ve mně bylo neklidné, co ve mně bylo ší­lené a odvážné, bylo živé.
- Břeh, o který se tří­ští­m, je v tobě.
Mrtvá zví­řata se sunou přes okraje pušek!
- Neřekl jsem ti ještě, že tě uctí­vají­ jako bohyni?
Vrací­ se z lovu! sví­tá!

Klečí­m před tebou a objí­mám tvé tělo jako bych klečel před falickým božstvem
V blí­zkosti Papeete
Klečí­m před tebou jak skála před mořem jak moře před skalou
Tvé šaty padají­ plny obrazáren a propadlišť
Tvé šaty se boří­ jako tenký led pod nohama
Ještě okamžik
A splynu navždycky s tvými teplými proudy s tvými korálovými štesy
Se vší­m tí­m křehkým a vážným kočování­m ryb
Hlubinami
Kde sever a východ a nahoře a dole
Se stávají­ zbytečnou etiketou
Jen desetinným čí­slem
Stí­nem bez světla a světlem bez stí­nu
Větrnou růžicí­ bez větru
Láskou bez pomezí­

Tvé tělo papí­r prosáklý ví­nem předjaří­
Kresba mého srdce vlhne její­ kontura se rozpí­jí­
Krev daňka na sněhu
Anebo eskymácká vesnice na leteckém sní­mku
Je jaro nůž něžně zajatý v zádech počí­ná rezivět
Slepé ryby se rozpouštějí­ ve svých čeřenech
Nahá předloktí­ se ztrácejí­ v pochvách rukavic
Je jaro a touha zavadila o strunu noci
Jako země unášená gravitací­
Jako světlo vrhané stí­nem
Jako strašidelný mlýn na podzemní­ řece tvé krve
A nelze než naslouchat potulným nápěvům
A nelze než vyčesat šlomky hvězd z tvých vlasů