Klasika Vladislava Vančury přináší­ pří­běh o čisté duši a čisté lásce uprostřed chladného a nemilosrdného středověku. Markéta Lazarová má být zaslí­bena bohu a strávit život v bezpečí­ kláštera, ale namí­sto toho je unesena čeládkou loupežní­ka Kozlí­ka. Uprostřed nelí­tostné sebranky kupodivu nenachází­ jen poní­žení­, ale i lásku, pokoru a pokřivený, leč upří­mný smysl pro čest. Poprvé román vyšel v roce 1931 a v roce 1967 na jeho motivy František Vláčil natočil film, který se zařadil k vrcholům české kinematografie.

Ukázka:

Lidé ustávají­ v práci a dí­vají­ se, kdo to přichází­. Ach, oči starců vidí­ předaleko. Lazar ji zhlédl a již ji poznává.
Zdaližpak se hněvá? Zdaližpak ji přijme, zdali se usmí­řil?
Již se ozývá její­ jméno, lidé udeřili prací­ a hrnou se k vrátkům, služky vybí­hají­, ale Lazar se obrací­. Nechce svou dceru viděti. Zavře se ve světnici, její­ž krb je pobořen, a káže všechněm, aby mlčeli.
"Buďte zticha," praví­ čeledi a svým synům, "buďte zticha, neboť se nevrací­ ten, před ní­mž se zaví­rá, ani nepřichází­ ten, jemuž bych mohl poslati někoho v šstrety. Buďte zticha, ať činí­ ta žena to, co si žádá."
Ruce služek klesají­ a leckterá mezi nimi pláče. Ti, kdo se rozběhli, nemají­, co by učinili.
Ach, návraty ztracených synů, ach, návraty dcer! Markéta padne na kolena. Je viděti její­ zedrané střeví­ce a šaty plné bláta. Přikloň se, Lazare, k špěnlivým prosbám svém dcery, kéž bys ji slyšel, kéž bys přikývl hlavou. Ale nestalo se nic podobného. Lazar nevyšel.
Markéta měla tři bratry a tito bratři měli opět ženy a dí­tky. Nuže, zotaví­ se jejich láska? Dají­ maličkým, aby objali svoji pří­telkyni?
Nikoliv. Nádvoří­ je prázdné, nikdo jí­ nedbá, nikdo k ní­ nepřišel a dí­tky váhají­ vidouce tvář zcela nepodobnou blažené tváři Markétině. Kdyby měla nešťastnice matku, zajisté by jí­ přinesla plášť a nádobu s vodou, zajisté by mluvila, a kdyby to bylo sloví­čko pláče, Markéta by přece naslouchala plna štěchy, neboť i výčitka bývá ojí­něna láskou.
Prvou noc probděla Markéta kdesi v pří­stěnku domu, tam, kde lí­hají­ nečistí­ tuláci. Modlila se, ale z koruny, kterou jí­ láska vstavila na hlavu, nevypadl ani jediný kámen. Markéta milovala Mikoláše a Bůh si zajisté přál, aby ho milovala. Nedal ochabnouti tomuto citu a živil jej.
K ránu, když zdří­mla, zdálo se jí­, že je opět v lesí­ch loupežní­ků. Spala s Mikolášem a cí­tila jeho objetí­, ach, objetí­, jež otřásá vědomí­m a způsobuje, že naše myšlenky padají­, jako padá ze stromu ovoce. Byla prokleta!
Blí­žil se k ní­ ďábel? Ach nikoli, uvykli jste nazývati věci pří­liš pří­snými jmény a zdvojnásobujete tuto pří­snost, jde-li o děvčátko v otcovském domě. Po soudu rozumných lidí­ má Markéta pravdu, myslí­-li na miláčka. Nechť i na něho myslí­, či lépe, nechť se k němu vrátí­! Bůh věru nestojí­ o závoj fňukalek, jež komolí­ modlitby a nepřivedou na svět živého tvora. Praví­te, že byl tento sňatek na posměch otci, na posměch lidem a na posměch Bohu, neboť nevěsta volila již dří­ve, než se shledala s Mikolášem?
Chtěl bych namí­tnouti, že vedle skutků jsou sliby málo závažné. Je tí­m, čí­m se stala, přijměte ji.
Jak ji máme přijmouti, když sama sebe zatracuje, když se nazývá nestoudnicí­ a fenou?
Praví­ se, že život je nepřátelský těm, kdož jej odmí­tají­. Markéta je z počtu těch nešťastní­ků, Markéta je nejnešťastnější­, neboť nemá sil, aby mu přitakala, a nemá sil, aby se postavila na odpor. Strach a milost vedou o ni válku. Zmí­tá jí­ děs a milování­, zmí­tá a bije ji, jako okeán bije pobřežní­ skálu. Markéta umře. Markétu sežehlo peklo!
Po dvou dnech hněvu a pohrdání­, jemuž se nic nevyrovná, jedna ze služek donesla Markétě šaty a zavolala ji k Lazarovi. Chudinka se oddává naději a vzápětí­ je opět zděšena, co uslyší­? Je Mikoláš v Obořišti? Nepotkalo jej nenadále neštěstí­?
Stojí­ třesouc se a krev jí­ zalévá vnitřek hlavy. Slyší­ šuměti bystřinu zkázy.
"Markéto," praví­ Lazar, "zavolal jsem tě, abych se otázal, jaké si uloží­š pokání­; čeho jsi hodna, Markéto?" A dceruška mlčí­ a po chviličce mlčení­ odpoví­dá přirdoušeným hlasem:
"Ty máš klí­če od všech trestů. Rozkaž mi, co se ti lí­bí­."
"Anděl vyhlazovatel, který má šest rukou a v každé drží­ tesák, ten anděl má pří­stup do tvojí­ duše a bodá ji, až ji ubodá. Kdybys setrvala v mém domě, shoří­. Budeš-li choditi mezi poli, šroda ztrouchniví­. Pas stádo, a stelné krávy budou zmetati a nepřibude mi telátek. Jsi prokleta, neboť jsi zrušila sliby, které složil tvůj otec. Zrušila jsi slib daný Bohu. Bohu, nešťastnice! Nemám odvahy, abych se dí­val, jak se propadáš a jak se obrací­š v troud a hnis. Táhni mi z očí­! Nepřipustí­m, abys byla v mém domě služkou, která dává pí­ti vepřům. Vezmi své smilné tělo a nes je z domu, jako se nosí­ mrtvý. Proč ještě stojí­š, proč se nehýbáš? Tvoje tvář je tvář zjevence a lí­tost, kterou předstí­ráš, přitěžuje můj hněv a ruce mého hněvu. Vyjdi, prostopášnice! Ukládám ti dojí­ti do kláštera, který jsi zhanobila. Vrhni se na jeho mří­ž a vykřikuj, mluv o své zradě a pros, aby tě uvrhli do vězení­."
Markéta naslouchá a ve vedlejší­ světnici naslouchají­ její­ přátelé. Maličká děťátka nakukují­ do komnaty hněvu a výmluvy, zvedají­ce stanové plátno, jež visí­ mezi pažení­m dveří­.
Hrome, vše, co je uděláno ze dřeva, shořelo na prach. Všechno je vymláceno, prší­ do světnice, a my máme přechovávati milostnici žhářovu? Milostnici zbojní­ka, která obrátil Obořiště v poustku a který zabil pět našich lidí­? Dobře jí­ tak! Ať si jde, ať jde pod šibenici svých miláčků!
Je to sestra vašich manželů, paní­. Je to Markéta, nejmladší­ z Lazarových dětí­, táž, kterou jste volávali, aby čtla a zpí­vala pí­sně!
Vy prachaso zlodějská, vy se věru nemáte proč vynášeti nad tuto hří­šnici. Vy posměváčci, vy početní­ kapsáři, vy jalůvky zločinu, vy šejdí­ři, vy směšní­ herci, kteří­ straší­te mečem a bojí­te se rány, vy duchové z kozy, kteří­ se ženete na poutní­čka a před vojskem popotahujete ze slzavého nosu, vy chcete souditi zbojní­ky a milenky zbojní­ků? Nic dál, nic dále! Vyjdi, Markéto! Výš hlavu, výše! Jdi, jako chodí­vá ta, jež zná cenu svého pří­tele.