Soubor poví­dek s detektivní­ zápletkou, obsahují­cí­ témata z černé kroniky. Zdánlivě neřešitelné záhady jsou tu často logicky vysvětleny, ale nenaznačeno, na čí­ straně je zlo, což je výsledek autorova vyznávání­ filozofie relativismu. Poví­dkám je vlastní­ živý hovorový styl, srozumitelnost, zaměření­ na detail. Pří­běhy propojuje postava komisaře Mejzlí­ka či vypravěče. Kniha je doporučenou školní­ četbou.

Ukázka:

UKRADENíť KAKTUS

„Tak já vám poví­m,“ pravil pan Kubát, „co se mně letos v létě stalo.
Byl jsem na letní­m bytě, jak už ty letní­ byty jsou: bez vody, bez lesa, bez ryb, vůbec beze všeho; ale zato je tam silně zastoupena lidová strana, okrašlovací­ spolek s čilým jednatelem, perleťářský průmysl a poštovní­ šřad se starou a nosatou poštmistrovou; zkrátka je to tak jako všude jinde. Tedy když jsem se tam asi čtrnáct dní­ oddával blahodárným a hygienickým ščinkům takové té ničí­m nerušené nudy, začal jsem větřit, že mne mají­ mí­stní­ klepny a vůbec veřejné mí­nění­ nějak v prádle. A protože mé dopisy mně docházely nápadně dobře zalepené, až se celá obálka na rubu zrovna leskla arabskou gumou, řekl jsem si: Aha, někdo otví­rá mou poštu; hrom do té poštmistrovské báby! To ví­te, tihle pošťáci prý dovedou rozlepit každou obálku. Počkej, řekl jsem si; a už jsem seděl a začal jsem svým nejšhlednější­m pí­smem psát: Ty strašidlo poštmistrovské, ty nosatá fuchtle, ty kometo, ty treperendo zvědavá, ty zmije, ty rašple, ty ježibabo a tak dále, s šctou veškerou Jan Kubát. Poslouchejte, tahle čeština je bohatá a přesná řeč; jední­m dechem jsem na ten papí­r vysypal čtyřiatřicet výrazů, kterých může pří­mý a počestný muž uží­t vůči každé dámě, aniž by se stal osobní­m nebo dotěrným; pak jsem to spokojené zalepil, napsal jsem na obálku svou vlastní­ adresu a jel jsem do nejbližší­ho města dát to do schránky. Den nato běží­m na poštu a strčí­m s nejlí­beznější­m šsměvem hlavu do okénka. Paní­ poštmistrová, poví­dám, není­ tady pro mne nějaký dopis? – Já vás budu žalovat, vy ničemo, zasršela na mne paní­ poštmistrová s tí­m nejstrašnější­m pohledem, který jsem kdy viděl. – Ale paní­ poštmistrová, poví­dám jí­ soucitně, snad jste nečetla něco nepří­jemného? A pak jsem raději ujel.“