Drobné cestopisné črty a náladotvorné obrázky z vesnického života jsou zapomenutým skvostem – pro citlivou duši i lákavým čtenářským zážitkem. Vilém Mrštík v nich setrvává na jižní Moravě, v kraji Hanáckého Slovácka. Na první pohled se jedná o méně známou část tvorby jednoho z dvojice, kterou jsme si navykli brát jako jednu literární značku, zvučného jména a lesku. Vilém v ní však příznačně spojuje syrový detail a realitu s poetickým viděním světa, které ani po více než stovce let neztratilo nic ze svého podmanivého kouzla.

Ukázka:

VOLAŘI JEDOU

Ještě neulehl první oblak prachu a z dálky po silnici blížil se už druhý.
Jako vysoká pohyblivá hradba valil se k dědině, a pro jeho kal nebylo možno rozeznati, co se pohybuje v něm. Zpředu jel sice čísi vůz, ale za ním hned bylo temno, tak temno, že kromě bělavé jakési hmoty nebylo vidět ničeho. Slunce se opřelo o měkké tvary balvanu a celou tu spoustu změnilo ve mživý déšť stříbra.
Pojednou silný vítr zadul dolinou a odhodiv prach stranou obnažil na chvíli celou silnici. A v jasu slunečním bylo nyní vidět, jak z dálky k dědině se blíží nekonečný, bíle článkovaný řetěz potahů. Jako had ležel na jednom místě a zdálo se, že se ani nehýbá. Tak zvolna, líně vinul se bílý jeho trup. Šedý mrak zavřel zas celou zadní jeho část. Zbyly jen první dva vozy z celé té křivky, a i ty už halily se v šedou tmu. To volaři jeli z panských polí.
U Strouhalova statku ke studni vyběhla v tu chvíli Kaňova Johanka. Nahnula se k roubení studně a navážela vody. Postavila putýnky, vzpřímila plné boky a zahleděla se v blížící se spoustu prachu. Slunce přelívalo se jí přes ramena a osvěcovalo před ní celé údolí.
Volaři pomalounku, stejnoměrným krokem dojeli s potahy až na náves. Johanka, rukou se dotýkajíc roubení studně, s úsměvem hleděla na bílé páry volů, jak v řadě táhnou kolem ní, přivírají černé, veliké své oči, těžce zvedají otlačená kolena a zvolna pohybují v chůzi hlavou, obtíženou těžkými, široce rozpjatými rohy. Řetězy od šíje k šíji křížem zapjaté řinčely v pravidelném šlápotu noh a kývání hlav. A zatím co pluhy brázdily po silnici rozemletý prach, volaři stále tak v řádce šli za sebou, biči mávali nad hlavou a rozhánějíce se od pravé na levou stranu práskali na celou dědinu. Jeden po druhém, první přestal, druhý začal, a chvílemi práskala tak celá řada jako o závod.
„Chlapci, keré víc?“ volala na ně Johanka od studny. A prásk! Johanka chytila se za hlavu; přímo před ní rozlehla se rána, až jí v uších zalehlo.